Medvědí mlýn - Bärenmühle

Úvodní strana 

Uprostřed své pouti úzkým údolím, hluboko u úpatí mohutných svahů okolních kopců, protéká potok Velká Libava drsnou krajinou. Jsou to chladná a vlhká místa, kam přímé sluneční paprsky dopadnou jen velice zřídka. Zde, obklopen nekonečným počtem statných a nádherných stromů, stál ve velice romantickém prostředí zdejší přírody další z Lobezských mlýnů. Z okolních kopců dosud přiteklo do potoku mnoho další vody, jež do něj přivedlo nepočítaně menších či větších potůčků. Již dostatečně silný vodní proud zde poháněl jedno veliké kolo a turbínu, které plně využívaly jeho energii. 
Mlýn sloužil jako pila zpracovávající stromy z bohatých lesů v okolí. Katastrálně byl vždy zapsán do obce Novina /Grün/, i když je velice často chybně připisován k Vítkovu. Jedná se o jeden z nejstarších mlýnů v tomto regionu. Prakticky jej nacházíme ve všech dokumentech, které oblast popisují. Jeho nejstarší známý název zněl Fenklův mlýn /Fenklmühle/. Dostal ho po svém dávném majiteli. V zápisech se objevuje údaj z roku 1714, kdy se v Lobezské křestní matrice uvádí zdejší majitel jako osoba bydlící na fenkl Mühle. Jméno se udrželo po další století, až v roce 1847 uvádí topograf Sommer u mlýna dvě jména – „Fenklův neboli Medvědí mlýn“ /jméno zapisuje jako fenklmühle/. Proč došlo k přejmenování, není zcela jasné, ale je dosti možné, že jméno Medvědí mlýn bylo používané už dávno předtím a jméno Fenkl jej dočasně nahradilo /viz mapa z roku 1764, uvádějící jej jako Bermühle/. Jméno po medvědovi se používalo stále častěji a ke konci 19. století již nesl označení výlučně jako Medvědí mlýn.  

Čelní pohled na Medvědí mlýn ze silnice v roce 1925

Velice unikátní historický snímek Medvědího mlýnu, pořízený 22.7.1894 amatérským fotografem Aloisem Johnem z Chebu. Foto ukazuje obě hlavní budovy mlýnu ze směru od silnice. Je zde patrné, že v té době ještě nebyl tok Lobezského potoka v těchto místech regulovaný, jak je vidět na fotu výše z pozdější doby.

Druhý snímek Aloise Johna z 22.7.1894. Ten ukazuje Medvědí mlýn zezadu, ze silnice za mlýnem a jasně ukazuje styl staveb koncem 19. století.

Jméno mlýna mělo svůj zajímavý původ, jak ke svému jménu přišel. Vždyť medvědi se v okolí již velmi dlouho nevyskytují a žádný majitel se jménem medvěd se zde neobjevil. Přesto svůj původ od medvědů měl údajně existovat. Lidé si dříve vyprávěli prastarou pověst, kterou se toto tajemství mělo osvětlit. Kdysi, velice dávno, někdy v počátcích existence mlýna, měl odněkud ku mlýnu přijít veliký medvěd. Usadil se v okolí a svůj brloh si udělal pod lesem na louce zvané Bärenzügel /Medvědí ohlávka/. Lidé z něj měli veliký strach a tak se chystali jej co nejdříve zabít, aby nikomu neublížil. Nežli se tak stalo, objevila se poblíž mlýna skupina lapků, kteří chtěli mlýn přepadnout. Byl jich větší počet a obyvatelé by se sami neubránili. V tom se veliký medvěd přiřítil a divoce se na vetřelce vrhl. Několik jich ošklivě potrhal a zbytek v panice utekl. Vděční obyvatelé mlýna pak nechávali na louce medvědovi semtam nějaký pamlsek na přilepšenou. Medvěd pak žil ve svém doupěti vedle mlýna velmi dlouho a nikdy nikomu z místních neublížil. Když se pak jednoho dne navždy ztratil, pojmenoval místní mlynář z vděku za záchranu svého domova po tomto zvířeti. Jméno mlýna se natolik vžilo mezi obyvatele, že mu zůstalo až do posledních dnů existence. Jen krátký čas jej nazývali po jeho majiteli Fenklovi, ale nakonec se k původnímu pojmenováni zase vrátili.

Jiný pohled na zadní část Medvědího mlýnu z místa nad silnicí z roku 1938

 Objekt mlýna byl velice stará stavba. Jeho zakladatelem měl být už rod Nothaftů /majitelé sokolovska ve 13. století/, kteří jej měli údajně založit již za dobu svého panství v okrese. Po nich převzali objekt Leuchtenberkové, stejně jako ostatní majetek, a později Šlikové. Posledním panským rodem, vlastnící mlýn, byli Nosticové, kteří jej získali po roce 1620 /s velkou pravděpodobností v roce 1625 s doloženou koupí veškerých okolních obcí/ a v období před koncem 17. století jej prodali do soukromých rukou /Fenklovi/. Doložitelné údaje umožňují datovat vznik mlýna minimálně do doby 15. století.
Nejstarší zápis nalézáme ve Šlikovském urbáři z roku 1525, který zaznamenává mlynáře Caspara Harda s příslušností k obci Novina /Grün/. Tereziánský katastr jej výjimečně udává k obci Vítkov, jako mlýn s pilou a dvoustupňovým kolem stále vodě. Zmínky o něm přinášejí i všichni topografové, popisující zdejší okolí, např. J. G. Sommer jej roku 1847 zaznamenává jako mlýn k obci Grünu rustikálního charakteru. Josefská mapa jej jako první zachycuje v roce 1764 s jednou budovou a Františkovská v roce 1836 se dvěma a v roce 1877 se třemi budovami. Jeho jméno označují jako Bermühle. Vlastivědný sborník z roku 1898 se o něm také zmiňuje jako o Bernmühle spadající do katastru Grünu. Mlýn je vyznačen na mapě z roku 1862 a následně ve všech dalších. Posledními majiteli byli v roce 1945 bratři Herbert a Josef Neumannové.

Poválečný osud betléma byl velice zajímavý a dramatický. Jeho majitel Josef Neumann, který když se v roce 1946 dozvěděl příkaz k vystěhování, využil ještě několik dní, které mu do povinnosti opustit mlýn zbývaly. Celý betlém rozebral na jednotlivé figury a stavení na díly. Všechno potom pečlivě zabalil a naskládal do velkého batohu na záda, co se tam jen vešlo. Poté v nočních hodinách, tajně, bez povolení, zamířili s batohem směrem k západním hranicím. Došel z prostoru Vítkova až do městečka Schirding, kde měl tehdy své příbuzné. U nich rozebraný betlém pečlivě ukryl. Pak se vydal na zpáteční cestu. Takto chodil několik nocí, nežli se mu podařilo tajně celý betlém odnosit. Když krátce poté společně s rodinou navždy opouštěli prostory mlýna, byla vzácná památka pečlivě ukryta za hranicemi. O jeho činnosti neměl nikdo v okolí nejmenší potuchy a každý se domníval, že betlém ve mlýně zůstal. Jeho čin byl velice statečný. Mlýn se nacházel na rozhraní sovětské a americké okupační zóny a on se jako Němec nesměl volně pohybovat mezi vesnicemi bez speciální propustky obou stran. Kdyby ho na jeho noční výpravě kdokoliv z vojáků zahlédl, mohl ho okamžitě a bez varování zastřelit.

Vyhlášený betlém z Medvědího mlýna

Po odsunu se přestěhovala celá rodina Jungmannových do Weidenu a rozebraný betlém s nimi. Až do roku 1972 jej Josef ukrýval pečlivě ukrytý na půdě svého domu, neboť se stále bál, že mu bude okupační armádou zabaven. Svého strachu se zbavil až v tomto roce a tehdy jej zase celý sestavil dohromady. Jen pohyb figurek již nebyl odvozený od pohybu mlýnského kola, nýbrž poháněn elektricky. Když jej slavnostně předvedl všem okolním sousedům, ti se nestačili divit a betlém se stal záhy raritou. Ale slávy a uznání si dlouho neužil. Půl roku poté se vypravil za svou dcerou, která tehdy žila v Hamburku a cestou nedaleko Frankfurtu havaroval. Při nehodě zemřel, bylo mu 92 let.
Betlém zdědil jeho bratr Herbert, který jej nedlouho poté převedl na svého syna Willyho. Ten k betlému vztah neměl a proto jej věnoval městečku Plossberg, které má na radnici malé muzeum betlémů. Mezi nimi si našel své místo již jako výstavní kousek. Nedlouho po vystavení se však jedno z dřevěných ozubených koleček polámalo a pracovníci muzea jej nahradili umělohmotným. Jenže nespočítali správně převod zubů a při spuštění došlo k rozházení vzájemných pohybů všech figur, které na sebe navazují. Betlém se zastavil a údržbářům se již nepodařilo jej opět uvést do provozu. Pohyblivý betlém zmrtvěl a zůstal tak do dnešních dnů. V této chvíli je stále ještě vidět ve výstavní síni městské radnice v městě Plossberg, asi padesát kilometrů od českých hranic.  
Mlýn vyráběl všechny možné druhy prken, fošny i trámy. Mezi jeho doplňující výrobou, která často svým objemem předstihla samotná prkna, byl a výroby dřevité vlny.
Dnes je v místech tehdejšího mlýna postaveno několik rekreačních chatek. Jejich obyvatelé dál používají pro objekt, postavený na základech bývalého mlýna, název „U medvěda“.  
Kolem mlýna bylo stále naskládáno mnoho nařezaného materiálu. V pravé budově, hned za místnostmi s katrem, bylo velké skladiště nařezané dřevité vlny. Pokud šli kolem mlýna pocestní, kteří zde potřebovali přespat, často pak přenocovali na těchto hromadách. Ještě dnes vzpomínají, jak dřevo zajímavě vonělo a jak jemně se na dřevité vlně leželo.
Podle mlýna dostal své jméno i nedaleký hostinec, který později vyrostl na protějším kopci a krátce ke mlýnu patřil. Na rozdíl od mlýna spadal do katastru obce Hrušková. Sommer jej v roce 1847 popisuje jako osamělou rustikální stavbu. Sloužil jako výletní místo s ubytováním. 
Zpočátku se mu střídavě říkalo Fenklův či Medvědí hostinec /Bärenwirtshaus/ Později jej lidé přeneseně pojmenovali jako Francká bouda /Frankbaude/ - pojmenování vzniklo podle oblasti v Německu v okolí Norimberku /Franken/. České obyvatelstvo mu následně lidově říkalo Frankárna. Mylně se tradovalo, že je pojmenována po jakémsi Frankovi z Karlových Varů /jedna z verzí dokonce mluvila i o nechvalně známém K. H. Frankovi/, který měl zdejší hotel stavět či v něm pobývat. Jednalo se však o nepravdivé výmysly.
Během období socialismu zde bylo rekreační středisko dolu Marie Majerová. Později byl objekt rozšířen o přední část a dostal jméno Hotel Vítkov. Toto jméno nese dodnes.

GPS: 50°8'51.549"N, 12°41'47.349"E