Nový mlýn u Mnichova

 

Nedaleko silnice z Mariánských Lázní do Mnichova se za obcí Sítniny nacházel další z mlýnů Císařského lesa. Ležel na potoku, kterému se dnes říká Mnichovský. Ve středověku nesl také jména Schlammbach či Waldbach a od 18. století se mu říkalo Schöppelbach. 

Nejstarší dochovaný písemný zápis o mlýnu pochází z roku 1608, kdy jej koupila obec Mnichov od bývalého majitele Bastela Ullricha. Tehdy ještě nesl jméno Kalafurter Mühle. Obec tehdy mlýn odkoupila za 360 kop grošů společně s loukami a polnostmi v jeho okolí. Původ jména Kalafurt se odvozuje jako zkomolený výraz od původního významu Kohlenfart (Uhelná cesta). Ta kdysi dávno vedla od Milířů z Císařského lesa, pokračovala přes Sítiny a Popovice do Teplé, kam se vozilo dřevěné uhlí pro potřeby kláštera i okolních obcí. Další záznam o mlýnu se nalézá v tereziánském katastru z roku 1730, kde je mlýn uvedený jako Kalbenfurtmühl a dále pak roku 1785 v josefském katastru, kde je zapsaný jako Kohlfurt Mühl. Mlýn je rovněž zakreslený na I. josefském mapování z roku 1764, ale bez uvedení jména.

 

 

 

Neumühl na mapě stabilního katastru z roku 1841.

 

Dalším známým majitelem mlýna se stal kolem roku 1745 Laurentin Hanika, který jej i s celým hospodářstvím vlastnil do roku 1790. Během svého působení mlýn zcela přestavěl a mlýnu se od té doby začalo říkat Nový mlýn. Hanika byl ženatý s Annou Kiesslionovou z Mnichova a měli syna Johanna Josefa, který nejdříve koupil mlýn Fritzmühle a dne 16. 4. 1790 převzal objekt již zapsaný jako Nový mlýn. Ten od obce Mnichova odkoupil za 1465 kop zlatých. Za Fritzův mlýn musel platit 30 zlatých a za Nový mlýn 7 zlatých roční poplatek za mletí obilí. Musel také přispívat ročně jedním korcem obilí na chudé. Obec si také ponechala předkupní práva na další prodej mlýna. Mlynář ale na druhou stranu získal na tři roky odpuštění daní. Další daně se pak odvíjely od množství umletého obilí. Mlýn vždy spadal do katastru obce Mnichova a měl číslo popisné 132.

 

 

Neumühl na snímku z roku 1925.

 

Johann Josef Hanika se oženil s Annou Marií Hölmovou a měli společně osm dětí. Po něm převzal mlýn jeho syn Josef Hanika, který se později oženil s Terezií Christlovou z Mnichova, s kterou měl 11 dětí. Další potomek, který zdědil mlýn, byl Albert Hanika, ten se oženil s Marií Kochovou z Balzermühle u Domažlic. Společně měli 5 dětí. Mlýn následně převzal jejich nejstarší syn Wilhelm Hanika, který se oženil s Annou Nadlerovou z Rájova. Později se ale dohodl se svým mladším bratrem Karlem, který mlýn převzal a Wilhelm si pronajal Brandmühle, na který se přestěhoval. Karl zůstal majitelem až do roku 1945, kdy byl společně s celou rodinou odsunut.

 

 

 

Pracovníci mlýna před hlavní budovou v roce 1932.

 

Objekt byl popisován jako mlýn na nestálé vodě se třemi koly o průměru čtyři metry. Každé kolo pohánělo jiné složení a tak sloužil jak na mletí obilí, tak současně jako pila na řezání kmenů. Hospodářství tvořily dva domy a v posledním období v něm žilo deset stálých obyvatel.

 

 

U cesty těsně před zbytkami stojí torzo božích muk. Na jeho soklu můžeme ještě dnes dobře číst: Erichtet zur Ehre Gottes von Albert und Maria Hanika aus dem Neumühle 1868 (Zhotovili ke slávě Boha Albert a Marie Hanikovi z Neumühle v roce 1868, foto 2011).

 

 

Po válce se do objektu mlýna nastěhovala česká rodina Libeňských. Mlýn tak dostal nové, české jméno, říkalo se mu U Libeňských. Ti zde však dlouho nevydrželi a po několika letech se odstěhovali. Mlýn zůstal prázdný a pustl. Pozvolna se rozpadal, až se z něj stala ruina. Dnes na místě původního mlýna zůstaly poměrně vysoké kamenné základy zdí budov a zbytky sklepů. Rozlehlost rozvalin svědčí o velikosti budov bývalého mlýna. Nad mlýnem se loukami táhne do dáli výrazný náhom, který kdysi přiváděl vodu k mlýnskému kolu. Dnes je téměř zarotlý, ale vysoké stromy po jeho obou březích bezpečně prozrazují, kudy krajinou procházel.