Serpentinový mlýn 

 

 V oblasti kolem obce Mnichova se v minulosti nacházelo celkem šest mlýnů. Jedním z nejmladších a současně nejkratší dobu působících byl Serpentinitový mlýn ležící na Mnichovském potoku. Nacházel se západně od obce, mezi dvěma historickými mlýny – Schöpplovým a Fritzovým. Nejednalo se o mlýn v klasickém slova smyslu a svou činností byl zcela jedinečný.

  

 

 Poloha Serpentinového mlýnu na kaatstrální mapě z roku 1841.

 

 

Jednalo se o velké kamenné stavení s vodním kolem a zařízením na broušení, leštění a vrtání. Zpracovával se tu přírodní kámen zvaný serpentinit, známý také pod názvem hadec.

Serpentinit se těžil v nalezišti na nedalekém kopci Planý vrch (Haidberg). Myšlenka využít tohoto zajímavého materiálu napadla už roku 1782 tepelského opata Kryštofa hraběte Trautmannnsdorfa (†5. 2. 1789). Jako první přišel s nápadem těžit zdejší serpentinit a zpracovávat jej na dekorační i spotřební předměty. Chtěl na břehu zdejšího potoka postavit brusírnu, ale svého záměru se již nedožil.

Jeho myšlenky se posléze chopili mnichovští občané a vedeni rytmistrem Peterem Christlem (*1752 - †1834) postavili na pravém břehu Mnichovského potoka první budovu brusírny. Peter Christl poté tuto brusírnu provozoval, po jeho smrti roku 1834 převzali zařízení občané Mnichova Johann Fischbach, Anton a Karl Christlovi, Dionys Ruderich, Jan Dietl a Josef Seitz a pokračovali v tomto podnikání dál.

Jednalo se o mohutnou kamennou budovu s cihlovým patrem. V ní se nacházely čtyři velké brousící stroje, šest soustruhů, pila na kámen, velký vrták, holandský mlýnek a kovárna. Všechna tato zařízení byla poháněna přes vodní kolo vodou z Mnichovského potoka. Ve zdejším objektu se vyráběly například suvenýry, rozličné nádoby – džbánky, dózy, vázy, stolní desky, náhrobní kříže, pomníky, pouzdra, atd. Byly z něj také vyráběny obruby pramenů jak v Mariánských Lázních, tak v nedalekých Pramenech. V době největšího rozkvětu firmy zde bylo zaměstnáno 20 dělníků a mistr.

Vrcholným okamžikem brusírny se stal den 9. září 1838. Tehdy přijel čerstvě korunovaný rakouský císař Ferdinand V. společně s manželkou a vojenským doprovodem do Mariánských Lázní. Po zhlédnutí několika vzorků výrobků ze serpentinitu vyjádřili přání vidět jejich výrobu. Vypravili se proto do Mnichova, aby navštívili zdejší vyhlášenou brusírnu. Osobně pak zavítali do objektu u potoka a seznámili se s výrobou. Nadšení dělníci po této návštěvě vybrousili pro císařský pár korunu, žezlo, dvě květinové vázy, soudek a umývadlo. Ty pak poslali do Vídně jako dar. Serpentinitová koruna a žezlo jsou dodnes umístěny ve dvorním muzeu ve Vídni.

Poté se staly výrobky ze serpentinitu velice žádané a do mlýna u potoka se přijížděli podívat další významné osobnosti. Například roku 1836 zde byl pruský princ Vilém, řecký král Otto I., manželka bavorského krále Ludvíka I., královna Terezie. Ti všichni sem přijeli ve svých honosných kočárech, aby se podívali na výrobu a nakoupili zde serpentinitové výrobky. Netrvalo dlouho a v Mariánských Lázních vznikla prodejna těchto výrobků.

I přes všechny tyto úspěchy však provoz po dvaceti letech ustal a výroba byla zrušena. Pravý důvod není znám, takže se neví, zda se jednalo o krach továrny či rozpory mezi majiteli.

Budova zůstala po nějaký čás opuštěná. O něco později ji začali využívat ostrostřelci z Mnichova ke svému cvičení, ale objekt bez další údržby chátral, až byl nakonec zcela opuštěn a postupně se rozpadal. Dnes z něj lze najít jen nepatrné náznaky jeho základů.

 

 

Poloha mlýnu nedaleko Mnichova na mapě z roku 1836 (vlevo uprostřed).

 

Dne 15. dubna 1882 se zde objevili pánové Laubisch a Scharf z Prahy, kteří si zdejší prostory serpentinitového dolu pronajali od obce a plánovali obnovení výroby věcí ze serpentinitu. Pro tento účel se rozhodli opět postavit brusírnu na břehu potoka. Protože stará budova již byla zcela rozpadlá, postavili roku 1882, tentokrát na pravém břehu, novou, v pořadí již druhou, stejně mohutou stavbu brusírny. K pohonu rovněž použili vodní kolo poháněné vodou z potoka. Krátce poté se k nim připojil ještě třetí společník, Übel z Aše, a výroba byla konečně spuštěna. Ovšem nedařilo se jim tak, jak si představovali, a tak netrvalo dlouho a roku 1905 byla výrobna opět uzavřena. Veškeré vybavení, stroje, náčiní a pomůcky byly poté odvezeny do nedalekého Fritzova mlýna, jehož vlastníci chtěli dál pokračovat ve zpracování serpentinitu.

Tak zůstal i tento mlýn zcela opuštěný, chátral a pomalu se rozpadal. Objekt mlýna byl rozebírán na další stavení. Dnes se na jeho místech dochoval jen náznak stavení s několika posledními kameny.  Nad bývalým mlýnem se nacházel vyrovnávací rybník, který je nejasně zřetelný ještě dnes a jehož hráz se zvedá nad okolím. K němu směřuje krátký náhon, dnes většinou zanešený během povodní. Celý prostor mlýna se nachází těsně u potoka a je zjevné, že jarní záplavy veškeré stopy po mlýnu pomalu ničí. V hrázi rybníku je ještě patrné místo po stavidle, od kterého náhon pokračuje k místům bývalého mlýna.

 

 

Plocha vyrovnávacího rybníku nad bývalým mlýnem v roce 2011.V pravé části se zvedá bývalá hráz. Celá plocha je dnes zarostlá travinami, Mnichovský potok teče vpravu těsně u lesa.

 

 

 

Poloha bývalého mlýna v roce 2011. V pozadí se vypínají malé zbytky hráze, uprostřed se rýsuje bývalý náhon. Plocha mlýna, ač se jednalo o kamennou stavbu, je již zcela nezřetelná. Zřejmě byl celý rozebraný obyvateli Mnichova na další stavby. Foto 2011.