Lobzy - Lobs 

 Vysoko nad sokolovskou pánví se rozkládá ves, která patří mezi jedny z nejstarších v oblasti Slavkovského lesa a jíž dali jméno již dávní Slované. Původ jména pochází ze staroslovanského pojmenování Lobez, které dali dávní Slované nejdříve stejné jméno potoku, později místu svého pobytu. Znělo tehdy nejspíše jako Lobžo, Lobzati atd. Někteří badatelé uvádí vznik slova od pojmu Loveš (Lovech), čímž se myslí pojem, kdy ves patřila Lovešovým lidem. Další verze uvádí odvození od starobulharského významu loboz, což znamená košťál, lodyhu či stéblo. 
Později bylo v německém pojetí jméno bráno jako posměšné jméno, odvozené od pojmu slastný, dychtivý, vášnivý. Jméno se vždy vyznačovalo mnoha pojmy, jak v německé, tak české verzi. České výrazy používané pro obec v průběhu vývoje byly: Labez, Labze, Lobze, Lobez či Lobzy. 
Nejstarší zápis je uváděn v lenních knihách Leuchtenbergů okolo roku 1370, kdy je obec uvedena jako Leben v kapitole XXVI, strana 271. Dále pak roku 1483 je zápis v městské knize Sokolova na straně 42 jako Lobs, rovněž roku 1525 je v Loketském urbáři na straně 26 zápis jako Lobs, roku 1542 se vyskytuje pachtovní zápis uvedený jako Lobsa Brusch a Lebs, ale v témže roce v oblastní matrice uvedená jako Lobs, roku 1552 se objevují zápisy jako Lobß a Lobsz v městském archívu Loket, roku 1553 je v zemských deskách jméno uvedeno jako lobs, 1604 jej zemské desky tentokrát zapisují jako lobß, 1654 v daňových knihách Čech v zemském archívu v Praze a současně v Tereziánském katastru v zemském archívu v Praze jsou uvedeny jako 1722 jako Lobß, roku 1847 je jako Lobs a Lobß uvádí ve své díle Sommer na straně 29, český výraz používaný od roku 1923 byl Lobzy.

Celkový pohled na obec od jihozápadu

 

Tato prastará farní obec se rozkládala na náhorní planině vysoko nad okolím v nadmořské výšce přes 700 metrů. Od jihu a západu se k obci táhnou roviny s pastvinami, na západě a severu krajina postře spadá směrem k Lobezskému potoku. Obci dominoval středně velký kostel svatého Vavřince (Laurentius) se svou typickou věží.
Ač je obec Slovanského původu, poprvé se v písemných záznamech objevuje „až“ roku 1370, kdy je zanesena v 53 lenních knihách rodu Leuchtenbergů, dodnes zachovalých v mnichovském státním bavorském muzeu.
 V období luteránství spadal zdejší kostel, stejně jako všechny kostely v okolí, k protestantskému vyznání a byl obsazen protestantským predikantem. Záznam z roku 1555 zaznamenává odlití prvního kostelního zvonu pro tehdejší evangelický kostel. Po porážce českých stavů na Bílé hoře docházelo k povinné rekatolizaci, která probíhala rovněž také v Lobzích. Ale postupovala velice pomalu. Protestantský kněz musel zdejší místo opustit a kostel zůstal bez kněze. Jen občas sem zajížděl katolický kněz ze vzdáleného Sokolova, takže lidé přecházeli na novou víru jen velice pozvolna. 

Pohled na náves obce v roce 1912


V době šlikovského urbáře (roku 1525), byly Lobzy na tehdejší poměry poměrně velkou osadou, která byla rozdělena mezi tři vrchnosti. Tři celé dvory, tři dvory poloviční a dvě chalupy podléhaly radě města Lokte. V této skupině poddaných, již tvořili hospodáři Georg Haberzeth, Arnolt, Rom Mertel, Wenzl Blick, Peter Yll, Peter Honisch a Stefel Jockey, k této skupině patřil také místní mlynář. Tuto část Lobzů později koupili sokolovští Šlikové. Pod pravomoc Kynšperka patřilo dalších devět poddaných obce, a sice Götl, Richter, Peick, Franck, Platzer, Arnolld, Haberzeth W., Haberzeth G., a Jobst Prentell. Další tři celé a tři poloviční dvory patřily radě města Sokolova. Těmto sedlákům, neboť i podle rozlohy polností to sedláci skutečně byli, se v pramenech říkalo radní sedláci (Rathsbauern). 
Jako protestantské vsi připadly po bitvě na Bílé hoře Lobzy, Milíře a Rudolfov do královského fiskusu. Odtud je pak 7. ledna 1625 koupil svobodný pán Oto z Nosticu a začlenil ji do svého lipnického panství. Menší část Lobzů připojil k majetku Rovné, Vranova a Krásné Lípy nový majitel Adam Melchior Mosser z Oettingenu. Pouze radní sedláci zůstávali v držení sokolovské městské rady, jak nám tuto situaci popisuje Berní rula v roce 1654. Z té doby existuje záznam události, kdy tito radní pánové odmítali robotu na panském, jak jim vrchnosti společně s ostatními obyvateli vsi nařizovala, a byli proto v roce 1715 vzati do želez pro odpor proti vrchnosti. Následně strávili šest neděl v arestu sokolovského vězení.
Dle záznamů z roku 1650, měla obec v té době 147 obyvatel, faru a školu v jedné budově a dlouhodobě pronajatý pastýřský dům.
Obyvatelé obce byli vždy hospodáři v chudé horské oblasti. Stavení proto byly skromné přízemní budovy, jednoduše vybavené. Ze zachovalých záznamů je zřejmé, že i v této nadmořské výšce se po nějakou dobu pěstoval chmel, ovšem nijak významné kvality. V obci se nacházel výtažní rybník. Mimo obvyklého hospodaření na polích a dobytkářství, se obyvatelé zabývali povozničením, výrobou a rozvozem dřevěného uhlí. Někteří si ve svých domech zřídili předení a tkaní lnu. Nemalá část vypomáhala v těžkých lesních pracích.

 

Snímek z obce. Ulice vesnice v roce 1929. Uprostřed snímku před kostelem lze rozeznat bývalý pomník padlým z I. světové války, dnes již nezachovaný. Nalevo budova školy, napravo pak hostinec U Jitřenky

 

Na den výročí svatého Vavřince, 10. srpna, konaly se v obci velké a vyhlášené poutě, na které se sjížděli lidé z širokého okolí. Tehdy byly všechny domy v obci celé nazdobené, po silnicích stávaly prodejní stánky s pochutinami a lidovými výrobky. Večer byl kostel a okolí nasvícený mnoha lampiony. Jak bývá zvykem, součástí byly také kolotočářské atrakce. Od odpoledních hodin se v obou místních hostincích, U jitřenky a U slunce, tancovalo až do pozdních ranních hodin. 
V polovině 18. století náležela celá vesnice k sokolovskému nosticovskému panství. Tereziánský katastr však tradiční dělení vsi na tři části přesto zachovává. Jak nám zaznamenává v roce 1847 topograf Sommer, ze čtyřiceti zdejších čtyřiceti hospodářství náleží dvanáct městu Sokolovu.
Lobzy se staly samostatnou politickou obcí v roce 1850 a po určitou dobu k nim patřily osady Kamenice, Milíře (pod Krudumem), Novina a Paseka. Tyto osady také příslušely k Lobzům i po církevní stránce. 
Před koncem 19. století se začal také v Lobzech rozvíjet spolkový život. V roce 1893 zde vzniklo zemědělské kasino (40 členů), roku 1897 tu byl ustaven hasičský spolek (42 členů) a později vznikaly ještě další zájmové organizace a spolky. Od dvacátých let 20. století, po zavedení autobusového spojení, začaly být okolní terény využívány i pro turistiku a zimní sporty.
Obec Lobzy měla jednu velkou kuriozitu. Na celkem čtyřech staveních obce byly zhotoveny velké venkovní oltáře, bohatě vyzdobené ornamenty a obrázky svatých. Dokola pak měly velkolepou výzdobu z květin a stromů. Při náboženských svátcích či při úmrtí některého z příslušníků vesnice, obcházelo velké procesí místních lidí jeden oltář po druhém a u každého byla sloužena mše. Teprve poté bylo tělo nebožtíka odneseno na hřbitov.
Za nejslavnější místní rodáky můžeme jmenovat Hermanna Brandla (*22. 11. 1874 Lobzy – + 16. 3. 1938 v Chebu). Působil jako badatel. Nejdříve byl učitelem v Lobzech, později učitel na reálné škole v Lokti a dále jako vyučující v Chebu. Následně nastoupil jako vrchní učitel do Rotavy u Kraslic, kde vlastivědně prozkoumával celé tehdejší území Kraslicka. Z jeho děl uvádím – Pověsti a historické vyprávění ze západního Krušnohoří – 1927, Historické zprávy z okresu Kraslice, historie panství Jindřichovic a Lubů – 1928, Oslavný sborník k výročí 400 let města Jindřichovice – 1937. 
Tehdejší patron a majitel obce hrabě Bedřich z Nosticu-Rýneku (Friedrich von Nostitz-Rhieneck) ze Sokolova, pronesl roku 1816 k tehdejšímu učiteli v obci, Karlu Krausovi, své přání, zda by mu neudělal sbírku lidových písní, tehdy velmi po kraji rozšířených. Ten se pustil do práce a již 18. července 1816 odevzdal na panství svou práci. Rodina Nosticů pak ještě téhož roku 1816 předala sbírku 47 lidových písní Archívu spolku pro historii Němců v Čechách do Prahy, kam byla uložena pod číslem 5354/1912. Sbírka byla následně známa jako Lobezský zpěvník“ (Lobser Liederhandschrift). 
Ve 30. létech 20. století byly písně sbírky často uváděny a dokonce po jeden čas vysílány pravidelně v rozhlase. Velkým propagátorem zpěvníku byl po I. větové válce oblíbený zpěvák lidových písní František Heidler. Jedna kopie zpěvníku se dostala po II. světové válce v Německu k Prof. Dr. Johannesovi Künzigovi z Freiburgu, který ji v roce 1975 v hudebním vydavatelství Hans Gerig v Kolíně nad Rýnem vydal tiskem pod zmíněným jménem „Lobezský zpěvník, jako studii lidového umění institutu Pedagogické vysoké školy Porýní. 
Dnes je Lobezský zpěvník, spolu se sbírkou „Zvyků a obyčejů Chebska“, sebranou magistrátním radou Chebu J. S. Grünerem a jeho přítelem J. W. Goethem roku 1825, největší a nejdůležitější historický sborník chebských písní a tanců.

Dobová pohlednice Lobzů. Na snímku kostel, škola a domy na návsi. Rok 1929


Vcelku slibné perspektivisty Lobzů a okolních vesnic však přervala válka, ale nejvíce následné zřízení vojenského výcvikového prostoru. Během jeho trvání původní Lobzy zcela zmizely a pokus o zbudování nové osady pro zaměstnance statků, jejichž farma tu byla zřízena, ani náznakem nedopadl tak, jak se očekávalo. Dnešní pohled na obec je proto poněkud nepříjemný. Podivně rozházené nově postavené domy neladí do harmonického celku, neudržované okolí nemá co zajímavého nabídnout. Místo historické obce, až slovanského původu, nám tak minulý režim zanechal nevzhledné místo, z kterého chce návštěvník co nejrychleji pryč. 

 

Pozůstatky obce po odchodu armády v roce 1952.
 


Kontakt

Veškeré dotazy, žádosti či připomínky nám pošlete na následující adresu:




604 505 901


Anketa

Věděli jste, že z Lobzů pochází významná historická památka tzv. "Lobezský zpěvník"?

Ano (18)
43%

Ne (16)
38%

Je mi to jedno (8)
19%

Celkový počet hlasů: 42