Prameny - Bad Sangerberg 

Městský znak města Pramenů

• lázně v Pramenech
• Tanzer a Danzer
• kostel v Pramenech
• hřbitov
• boží muka a kaple v Pramenech
• spolky v Pramenech
• škola v Pramenech
• hostince a výčepy Pramenech
• neštěstí v Pramenech
• Prameny po roce 1945
• železnice a Prameny

Počátkem 13. století se do naší oblasti dostává velice významný a pro rozvoj zdejšího kraje i důležitý český rod. Byli to Hrabišicové, pánové z Rýzmburka (Riesenburg) či z Oseka (Ossegg), kteří vydatně podporovali hornictví a těžbu rud. Jednalo se o rod, jenž brzy pochopil význam této oblasti, její bohatství a velké možnosti těžby. Velice výrazně zde zasáhl a zanechal v historii kraje nezapomenutelný otisk. V té době probíhala oblastí Císařského lesa již zmíněná důležitá obchodní stezka a u brodu přes řeku Teplou na velkém skalním ostrohu se rozkládalo strážné stanoviště s celnicí (mýtem) nazývané Bečov. Ve středověku se nalezla listina uvádějící, že celnice zde byla založena roku 1214. Později však bylo doloženo, že se jedná s největší pravděpodobností o falsum. 

Roku 1354 dochází k zásadní a velice významné události. Král Karel IV. povoluje oběma bratrům na dobu 12 let těžbu surovin na území Císařského lesa. V jeho výnosech jsou uvedeny lokality, kde mohli bratři těžit. Jednalo se o Schönfeld (Krásno), Schlaggenwald (Horní Slavkov), Lauterbach (Čistá) a Sangerberg (Prameny). Oba bratři se s vervou pustili do těžby a z dolů získávali zlato, stříbro a cín. Krátce nato, roku 1357, ustanovují Rýzmburkové farnost v obcích Bečov, Horní Slavkov, Čistá a Prameny. 
Jejich vláda znamenala velký rozvoj zdejšího kraje. Vydatná ložiska přinesla výnosné obchody a rychlé zisky pro majitele a hlavně dobré příjmy i pro samotné havíře, kteří se pod vidinou rychlého zbohatnutí do zdejších končin hrnuli ze všech stran. Města se rychle rozvíjela a s přílivem nových lidí rozšiřovala. Mezi rychle se vzmáhající obce patřil i Sangerberg.  

Celkový pohled na Prameny v roce 1932

Prudký rozvoj horních měst a bohatnutí rodu z Rýzmburka budilo pochopitelně nevoli u okolní šlechty a církve. Zvláště klášter v Teplé se nemohl smířit s tím, že jeho bývalé majetky připadly tomuto rodu. Proto v té době docházelo velice často k rozbrojům a ostrým dohadům, komu pozemky vlastně patří. Obě strany se setkávaly v mnoha půtkách a neustále se snažily vzájemně si dokázat, že pozemky jsou jejich vlastnictvím. Přítrž věčným hádkám učinil nakonec sám panovník Karel IV., který v roce 1355 svým výnosem uzákonil hranice mezi rivaly. Jeho rozhodnutí bylo zajímavé a velice kuriózní, rozhodně se vymyká běžným způsobům dělení majetku měst či obcí. 

 Císař určil hlavním hraničním mezníkem Pramenský potok (tehdy nazývaný Roda), který protéká středem obce Prameny. Západní polovina obce spadala pod správu kláštera v Teplé, východní polovina pak pánům na Bečově. Obec tak byla roztržena a každá část se řídila výnosy svého majitele.Bylo to logické rozhodnutí, kterým rozdělil stávající majetek tak, aby podělil obě strany. Jak už to však bývá, je těžké v podobných sporech všechny uspokojit. Napětí mezi rivaly trvalo dál a vztahy ještě na dlouhou dobu zůstaly rozbouřené.
V této době se začalo západní části obce rozkládající se podél silnice vedoucí ke Kladské a spadající pod klášter v Teplé, oficiálně nazývané Klein Sangerberg, říkat „Abtei“. Bývalí místní rodáci mají pro vznik jména zajímavé vysvětlení. Dle nich se mělo jednat o zkrácené Auf da ab(b)ischn Seitn /Na opatské straně/. Mnohem pravděpodobnější se mi však jeví jiná skutečnost. Název Abtei znamená v němčině také jiný výraz pro klášter, velice často dodnes používaný. Z toho je možné usoudit, že v počátcích obce se tak nazývala západní část města jako „klášterní“ čili patřící opatství v Teplé. 
Listina vydaná Karlem IV. v r. 1355 potvrzovala, že „Starý“, někdy také nazývaný „Velký“ Sangerberg, je majetkem pánů z Rýzmburka. K němu se později připojila nově vystavěná část obce zvaná Windbühl (Větrný kopeček) neboli Neu Sangerberg /Nové prameny/. K tomu došlo roku 1472. Toto rozdělení přetrvalo až do 2. poloviny 19. století, kdy obec dostala nový status města. Rozdělení vsi na dvě poloviny mělo nepříjemný odraz v životě místních obyvatel, neboť každá polovina obce se vyvíjela podle nařízení a zvyků svých pánů. A tak západní, tepelská část obce, z větší části katolická, se řídila nařízením kláštera, východní část spadající pod panství Bečov byla výlučně evangelická a řídila se příkazy pánů z Bečova, respektive koruny. Problém nastal v okamžiku, když chtěli do manželského svazku vstoupit lidé z opačných stran. Aby mohlo ke sňatku dojít, bylo zapotřebí, aby se nejdříve jeden z nich vykoupil a získal povolení přejít do druhé poloviny vsi – do druhého panství. Vykoupením kompenzovali poddaní ztrátu, o kterou panstvo přišlo jejich odchodem na daních. 

Pohled na Prameny od východu z roku 1938. V popředí bývalý hřbitov s márnicí.

Na základě královských práv k dobývání vzácných kovů se zdejší život začal čile rozvíjet. Panstvo těžbu vydatně podporovalo a to sem přitahovalo mnoho lidí, kteří s sebou přinášeli moderní poznatky a novou kulturu. Došlo k rozmachu celého regionu, z čehož Sangerberg dokázal hodně získat. Přitom nově objevených nalezišť se snažili využít všechny strany. Za vlád obou bratrů Boršových tak v oblasti nastává první velká vlna rozkvětu a relativního blahobytu. 
Mezi významné okamžiky v místní historii patří událost z roku 1347, kdy opat kláštera jménem Beneda (1341 – 1357) propůjčil místní rodině Tullingerů “staré doly na cín” a právo dolovat zde i jiné kovy - zlato, stříbro atd., avšak s výhradou odvádění desátku ve prospěch kláštera. Rodina Tullingerů byla tehdy jednou z předních rodin Sangerbergu. Z té doby se zachovaly záznamy o bratrech Bohuslavovi, Konrádovi a Ulrychovi. Ti se později přestěhovali do Mnichova, kde jim patřila šmelcovna. Byli povýšení na rytíře a dostali právo pečetě s červeným voskem. V Mnichově postavili tvrz obehnanou mohutným vodním příkopem, později na jeho místě vznikl rybník zvaný Horní rybník, který časem zcela zmizel. Dnes na místě tvrze stojí dům č.p. 104, kterému se ještě v minulém století říkalo „Fronfeste“ /Pevnost/.

Tullingerové začali s těžbou a doly se ukázaly být natolik výnosné, že nedlouho poté nechal opat Beneda nedaleko těchto dolů na stříbro založit ves pro nově příchozí horníky a pojmenoval ji Sítiny (Rauschenbach). Současně nechal v této vsi vybudovat huť na tavení stříbra. Časem však došlo k velké rozepři mezi rodinou Tullingerových a klášterem ohledně odváděných dávek. Nový tepelský opat Bohuš totiž vycítil, že by bylo možné získat pro klášter více peněz, a tak se snažil pacht Tullingerových zrušit. Ti se však nemínili jen tak odbýt, takže situace se vyhrocovala do mnoha sporů. Není se co divit, výnosy byly vysoké a každý z nich chtěl získat co nejvíce. Je všeobecně známo, že peníze a bohatství s sebou nesou nepříjemnosti. Spory prý dosáhly takového stupně, že se je měl dokonce snažit ukončit i sám český král. Pře se vyřešila až roku 1397, kdy klášter po nekonečných dohadech uzavírá dne 25. května 1397 s lenní rodinou novou smlouvu, ve které jí pacht prodlužuje. Převor kláštera Schilling podepsal jménem opata Bohuslava ze Otieschitzu /z Otovic- opatem byl v letech 1384 – 1411/ novou nájemní smlouvu na důlní díla s lenním rytířem Tullingerem. Výnosem mu pronajímá veškerá cínové naleziště v okolí Mnichova, Sítin a hlavně Sangerbergu. Tentokrát se však jednalo pouze o pronájem cínových dolů, stříbrné i zlaté doly si již klášter ponechal ve svém držení. Nájemní poměr trval až do roku 1456, kdy smlouva po šedesáti letech vypršela a veškeré doly a nová huť opět přešly do rukou svého majitele - kláštera Teplá. /Josef Hrabák - Hornictví a hutnictví v království Českém, jeho vznik a vývoj až po dnešní stav; Praha 1902/ 
  Válečná léta husitských bojů a šarvátek přinutila panstvo zastavit těžbu ve většině šachet. V oblasti probíhaly často boje, bylo mnoho mrtvých, obyvatelstvo odtud utíkalo, a to silně narušilo hospodářskou rovnováhu. V době válečné vřavy docházelo k častým a rozsáhlým majetkovým změnám. Měnily se vzájemné vztahy mezi králem a panstvem a uzavíraly se nové smlouvy s novými majiteli. Roku 1486 tak český král Vladislav II. propůjčuje tepelskému opatovi horní práva na veškeré doly v okolí Sangerberu a Mnichova v prostoru severozápadně od Teplé, přičemž přesně vymezil jak královská práva, tak práva kláštera Teplá. Těžba nerostů byla velmi výhodná a výnosy bohaté. Proto se klášter snažil obhospodařovat je co nejlépe. Jeho snaha se vyplatila a roku 1532 český král Ferdinand I. nově potvrzuje Teplé horní práva k svobodné těžbě surovin. Nově otevírané doly v Sangebersko-Mnichovské oblasti se staly proslulými v širém okolí. 
V té době řídil tepelský klášter opat Zikmund /Sigismund/ Hausmann (1458 – 1506), který těžbu rud vydatně podporoval a pod jehož vedením celý region neobyčejně vzkvétal a rozvíjel se. To umožnilo prudký vzestup vlivu a bohatství kláštera na dění v regionu. Zlata a stříbra získaného z nově otevíraných nalezišť bylo tolik, že si opat mohl dovolit v roce 1490 objednat výrobu mimořádně vzácných náboženských relikvií. Ze stříbra nechal ulít dvě velké, jemně modelované sochy, veškeré církevní nádoby a dvě honosné a velkolepé monstrance, kterými vyzdobil hlavní tepelskou klášterní loď. Díky výnosům z dolů mohl také klášter začít s úpravami všech svých objektů. Celý areál obohatil mnoha sochami, rozšířil jej, ale také opravil a vyzdobil mnoha nádhernými stavebními architektonickými prvky. V té době také vzniká velice výstavný a nákladný oltář v hlavní křížové lodi kláštera, který byl bohužel za husitských bouří zničen a nový, následně vybudovaný v již v ne tak bohatých dobách, nebyl zdaleka tak nádherný, jako ten první. Jako ukázka nádherné rukodělné práce byl v klášterním muzeu až do konce II. světové války uložen rytý stříbrný talíř, vyrobený v těchto dobách v Sangerbergu.

Náměstí v Pramenech v roce 1928. Uprostřed stojí radnice, nalevo pak Tanzerův dům a napravo vyčnívá věž kostela u náměstí.

V dalších létech však těžba zlata rychle klesala, výdělky se snižovaly a horníci přestávali mít zájem zde pracovat. To byl důvod, proč se český král Maxmilián snažil pomoci horníkům pracující v hlubinných šachtách zvýšením mzdy přidáním dvou zlatých ke každé výplatě. Ale ani to nepomohlo. Výnosy z těžby zlata dál prudce klesal tak nezbylo nic jiného, než všechny zlaté doly uzavřít. Oblast se však ze ztráty zlatých dolů rychle vzpamatovala. Objevy bohatých ložisek stříbra v celém panství tepelského kláštera (také v okolí Sangerbergu), umožnily zakládání dalších a dalších stříbrných dolů. Jak jejich počet přibýval, zvyšovala se také odměna horníků a z toho bohatlo i město i jeho obyvatelé. Obec prožívala nové období velkého rozkvětu.
Zbytky po rozsáhlé důlní činnosti z té doby se zachovaly až do dnešních dnů. Po lesích i polích jak okolí Sangerbergu, tak Mnichova je roztroušeno mnoho kutacích jam či vstupů do podzemních chodeb. Velký vstup do podzemí se nacházel například necelých 100 metrů od vývěru jedné z místních kyselek, kde potok Roda teče již téměř v katastru Mnichova. To místo bylo ještě nedávno místními lidmi nazývané „Boutznhüwl“. Jednalo se o místní výraz odvozený od Butzen (jádro). Mělo se jednat místo, kde stál v minulosti velký tábor horníků, pracujících v této šachtě. 

Ihned po získání panovnických výsad na dolování surovin roku 1355 nechal postavit Boreš z Rýzmburka dřevěný kostel uprostřed tehdejšího Sangerbergu. Roku 1357 navrhl na nového místního faráře kněze Andrease. Protože velkou pílí sangerberských obyvatel dál docházelo k rozvoji celé oblasti, navrhl později Boreš pro obec plné Žlutické městské právo (Chebské neboli Norimberské městské právo). Tato listina byla sepsána na hradě Bečově na výroční den svatého Tomáše, tj. 7. března 1380 a podepsána Heinrichem z Citic, Leopoldem z Portenu a Dietrichem Froenerem. V této listině bylo Sangerbergu ztvrzeno: během roku směla obec pořádat tři trhy – jeden před počátkem setí obilí, jeden před senosečí a další na den svatého Linharta jako poděkování za uplynulý rok. Dále bylo ujednáno podepsání smíru mezi oběmi znesvářenými stranami po obou stranách hraničního potoka Roda tak, aby ani jedna z obou částí nebyla poškozena. Bylo opět potvrzeno, že hranice je vedena středem koryta potoku Roda – majetky a plochy nalevo byly podřízeny pod klášter v Teplé, napravo pak pod bečovské panství patřící koruně. 
Obec také obdržela svůj znak, odvozený od znaku Rýzmburků. V pozadí se nacházela hora symbolizující horní činnost, v popředí pak mlátek s hráběmi. Jednalo se o první znak, který tehdejší obec získala a který se objevil jako její symbol. V té době u obcí často docházelo podle prosperity, rozvoje a počtu obyvatel k jejich povyšování. Při jedné z takových povyšovacích vln došlo také na obec Sangerberg. Zde se tak stalo v roce 1597, kdy byla výnosem bečovského panstva povýšena do městského stavu. Povýšení odráželo rychle se vzmáhající obec a její bohatnutí. Neustálý růst výdělků jak horníků, tak ostatních obyvatel způsoboval, že se sem stahovali další lidé z okolí a počet obyvatel neustále rostl.  
Také východní část obce spadající pod pány z Rýzmberku se v této době během důlní činnosti v okolí velmi rozvinula. I zde se projevil nárůst obyvatel. A tak se Starý Sangerberg rozrostl o další část zvanou Radhaufen /Do kruhu natěsnané, tj. označující místo, kde stály domy těsně jeden vedle druhého s nepatrnými uličkami podél svých boků/, který se nacházel v blízkosti několika důlních šachet.
Dosud se obec se rozvíjela a bohatla. Období rozkvětu hornictví a slávy se ale blížilo neúprosně ke konci a nové časy znamenaly zkázu a prudký pokles jak bohatství, tak úrovně života obyvatel. Nastala I. polovina 15. století, kdy se naplno rozhořely husitské války. Ve válečné vřavě táhla vojska několikrát okolním krajem, či dokonce prošla samotným Sangerbergem. Přitom pustošila jak obec, tak celé široké okolí. Těžba rud poklesla na minimum, téměř se zastavila. Při válečném běsnění nebyl také čas starat se o důlní činnost, takže obyvatelé byli často bez práce. Mnoho výnosných šatech bylo poškozeno, někdy i zcela zničeno. Teprve se skončením bojů a nastolením míru a klidu panstvo opět projevilo zájem o těžbu rud.  Byla to však doba, v níž se páni na bečovském panství rychle střídali, což se nepříjemně odráželo v životě Sangerbergu. V průběhu 15. století přecházelo bečovské panství z jedněch panských rukou do druhých, jak německých, tak českých. Ne každý pán měl tak velký zájem o šachty jako předchozí vlastníci, takže těžba v této době většinou skomírala. 

Část města na severozápadě, tzv. Radhaufen.

Během těchto let dochází k další významné události. Roku 1472, kdy se oblast pod vedením Jindřicha III. z Plavna výrazně stabilizovala, začínají do města opět přicházet noví přesídlenci. Část starých obyvatel se oddělila a s těmito nově přistěhovanými založila na severovýchodním okraji města novou městkou část zvanou Windbühl /Větrný kopeček/. Obyvatelé Windbühlu byli většinou horníci pracující v okolních šachtách. Jen malá část jich pracovala na panských hospodářstvích či vypomáhali v lesích. Mnoho z nově příchozích pocházelo z Krušných hor či Smrčin a jejich nářečí značně zasáhlo a ovlivnilo místní řeč a tím i vznik nových pomístních názvů. Jméno městské čtvrti věrně kopírovalo podmínky, které na místě panovaly. Jednalo se o odkrytou krajinu položenou vysoko nad městem, kde po většinu roku neustále vál nepříjemný vítr.
V této čtvrti žili nejchudší obyvatelé Sangerbergu. Po čase se čtvrť stala uzavřenou komunitou, kde se lidé stýkali jen mezi sebou. V důsledku plození dětí v příbuzenském poměru se zde během staletí rodilo veliké množství dementních dětí. Ale rodiny se o ně většinou staraly3 velice pečlivě. Nicméně zaostalých dětí neustále přibývalo. Když v roce 1945 do vsi přišli první čeští přistěhovalci, byli zděšení, kolik je v každé rodině dementních dětí, žijících v často v zamřížovaných postelích.
Celá situace bečovského panství se razantně změnila roku 1495, kdy majetky od Jindřicha IV. z Plavna odkoupil další velmi významný rod, který zdejší oblast vysoko vyzdvihl ve všech směrech. V tomto roce přebral panství Šebestián Pluh /Pflug/ z Rabštejna (řečený Hynčík). 
Hynčík měl dva syny – Jana a Kryštofa. Po jeho smrti roku 1501 převzal vládu jeho starší syn Jan /Johann/ Pluh, řečený Hanuš. Celou oblast, kterou zahrnoval Schlaggenwald, Schönfeld, Lauterbach, Sangerberg a Bečov, tak získal do svého majetku. V dochované listině je podepsán revers Hanuše Pluha, který složil lenní přísahu králi Vladislavovi ve středu po sv. Vítu, tj. po 15. červnu 1518, a ten mu udělil bečovské panství v léno. Zde jsou uvedena všechna místa, jež panství zahrnovala, mj. také Sangerberg s hamrem a potokem tehdy nazývaným Rota golthwasser. Tento název, který byl naposledy označován jako Spindelwiesen, dokládá místa, kde se v té době rýžovalo zlato. 
 Na základě prohry v bitvě u Mühlbergu ztrácejí Pluhové veškerou vládu nad svým panstvím. Jejich majetky král bez výjimky a nekompromisně zkonfiskoval.Pro celou oblast měl celkový politický vývoj neblahé následky. Drtivá většina obyvatel byla stejně jako páni z Rabštejna evangelické víry. Když Kašpar prchal ze země, velká část obyvatel utekla s ním, protože se obávala jednak útlaku a také o svůj život. Mnoho vesnic se vylidnilo až na minimum a Sangerberg nebyl výjimkou. V obci zůstal jen nepatrný zlomek původních obyvatel. Došlo k poklesu těžby, v některých případech k úplnému ukončení práce v šachtách. Dlouholetý rozvoj se zastavil a nastal všeobecný úpadek. V důsledku katastrofálního úbytku obyvatel, poklesu výroby a všeobecné úrovně života byl zrušen městský stav a ke konci 16. století se Sangerberg opět uvádí jen jako pouhá obec.

Od té doby se celé okolí, ale také Sangerberg, potácelo v bídě a nejistotě. Jen velice pomalu a nejistě se situace zlepšovala. Když už se podařilo těžbu v dolech částečně obnovit a zdálo se, že se bývalá sláva obce vrátí, přišla další rána osudu, nastala třicetiletá válka. 

Další období velkého utrpení a nouze ovládlo zdejší kraj. Ani samotný Sangerberg nebyl válečných zmatků nikterak ušetřen. Bitvy a šarvátky v okolí jej těžce postihly. Jako první ho vyplundroval císařský vojevůdce Tilly v letech 1620 a 1622, když táhl se svým vojskem krajem. Jelikož pro něj bylo zdejší území nepřátelským, dávali to vojáci místním obyvatelům patřičně najevo. /Johann t'Serclaes von Tilly, narozen v únoru 1559 ve vallonském Brabantsku, zemřel 30. dubna 1632 v Ingolstadtu na tetanus po zranění v bitvě u Rainu nad Lechem v Bavorsku. Byl generálem a polním maršálem, jedním z největších vojevůdců třicetileté války. Jako vojevůdce Katolické ligy, společně s Albrechtem z Valdštejna, patřil k vrchním velitelům armád, bojoval proti českým, německým, dánským a švédským protestantům./ 

Loupení a drancování nebralo konce a mnohokrát se opakovalo. Nově se krajem několikrát prohnaly v roce 1632 evangelické saské jednotky, které také nebraly na místní obyvatele ohled a každé místo vyplenili. Později tudy prošly roku 1642 francouzské armády, za nimiž zůstávala jen spálená zem. Naposledy se v roce 1647 prošly krajem švédské jednotky pod vedením generála Mansfelda v čele s švédským panovníkem králem Gustavem II. Adolfem, které rovněž plundrovaly veškeré obce či osady Císařského lesa ve svém dosahu.
Z tohoto posledního období třicetileté války byla historiky zaznamenána jedna zajímavá epizoda ze života sangerberských. Došlo v ní v době, kdy švédové táhli krajem a dle tehdejšího zvyku plundrovali a rabovali jim nepřátelské katolické vesnice. Mnoho obyvatel přitom přišlo o život. Tak se stalo i sousednímu městu, Mnichovu. Švédové, kteří se na čas v okolí ubytovali, proti Mnichovu tvrdě zakročili. Dobyli jej, vypálili a mnoho lidí zabili.Vystrašení sangerberští občané proto zvolili jinou strategii. Na čas se celé město přihlásilo k evangelíkům. Švédské vojsko krajem prošlo a městečko tak zůstalo díky otočení ve víře relativně ušetřeno. Událost však měla po skončení války dohru. Jejich jednání bylo katolíky tvrdě odsouzeno a obyvatelstvo si ještě po dlouhý čas neslo cejch nespolehlivosti.

Z třicetileté války se obce celé oblasti Císařského lesa nemohly dlouho vzpamatovat, její následky byly katastrofální. Těžce zasažena byla každá z nich včetně Sangerbergu. Domy byly v rozvalinách, jednotlivá hospodářství narušena, mnoho lidí bylo zabito či uprchlo. Nejhůře dopadla důlní činnost. Šachty byly poškozeny či zasypány, horníků zde zbyla jen hrstka. Těžbu se již nikdy nepodařilo obnovit v původním rozsahu, jednotlivé pokusy jen skomíraly a každá snaha o oživení hornictví vzaly brzy za své, i když se o to pokoušeli páni i bohatší měšťané. A tak místním obyvatelům nezbývalo nic jiného, nežli pracovat na nuzných a neúrodných polích či na těžebních pracích v lesích a marně vzpomínat na bývalou slávu. Polní práce či namáhavá dřina v lesích nemohly zdaleka nahradit výnosy, kterých dosahovali při práci v podzemí. Trvalo dlouhý čas, nežli se ves opět vzpamatovala z těžkých válečných časů. Jen pomalu a pozvolna se její obyvatelé vzmáhali, aby si dopomohli k lepšímu živobytí a nějakému majetku.

V následném období 17. a 18. století se obec rozvíjela jen pozvolně, vysoká poloha a odlehlost jí nedávalo naději, že se celková situace nějak rapidně zlepší.
Počátkem 19. století se konečně nečekaně objevila příležitost, jak se obyvatelé mohli dostat na vyšší životní úroveň a obec nebyla jen vsí ztracenou mezi lesy. 
Během dlouhých let, kdy těžba ustoupila do pozadí a vesnický lid se živil úmornou zemědělskou prací, hledali místní obyvatelé plodinu, jejíž pěstování by se mu na zdejších kamenitých polích vyplatilo. Ale ani pěstování obilí, ani dalších surovin, jako například lnu, žádné závratné výnosy nepřinášelo a obyvatelstvo dál žilo i přes svou těžkou práci nuzně. Mnoho lidí dojíždělo za prací do lázní - Karlových Var či Mariánských lázní, kde pracovali v nejrůznějších profesích, jako číšníci, uklízeči, pokojské apod. Ti talentovaní vystupovali jako hudebníci v orchestrech v různých lázeňských domech.
Historik Bedřich Bernau ve své kronice Čechy, díl X, Krušné hory a Poohří z roku 1896 popsal město takto: „Roku 1486 otevřeny zde doly na stříbro, které však r. 1568 zanikly, ač ještě r. 1821, když železná ruda se dobývala, něco stříbra se objevilo. Také někdejší doly na cín zašly už nadobro a obyvatelstvo – asi 2100 – živí se obchodem, plátenictvím, hudebnictvím a chudým polařením.“

Jednou z plodin, o kterou se místní pokoušeli, bylo pěstování chmele. Stejně jako například v okolí nedalekého Sokolova, i zde v té době došlo ke snahám o pěstování této žádané suroviny. Bídná pole a vysoká chladná poloha však nedávaly možnost vypěstovat surovinu v požadované kvalitě a přiměřených výnosech. Přesto se tento směr ukázal být šťastným a nakonec přinesl místním lidem nečekaně až pohádkové zbohatnutí. Za dlouhá léta hledání a tápání, jakým směrem se vydat, se naučili obchodovat a získali kontakty v mnoha zemích. Když nakonec přišel ten správný okamžik a oni získali efektivní surovinu pro obchod, byli dobře připraveni. Komoditou, která přinesla další éru velkého rozkvětu Sangerbergu, byl chmel.

Když se za vlády Josefa II. podmínky pro život poddaných výrazně zlepšily, začali si občané Sangerbergu vylepšovat své bídné živobytí tím, že začali obchodovat s dalekými zeměmi. Nejdříve začali podnikat s artiklem, se kterým měli dlouholeté zkušenosti, s dobytkem a prasaty. Jejich obchodní cesty mířily do Galície, Bukoviny a celého Rakousko-Uherska. Zde ve velkém nakupovali stáda dobytka a prasat a hnali je do západních Čech, Bavorska a Saska. Tak začali získávat zkušenosti s obchodem. O něco později objevili další výnosný artikl. 

V jižní části Bavorska a Rakouska (oblast Bad Reichenhall a Solnohradsko) nakupovali vzácnou sůl a tu vozili do západních Čech, kde jí nikdy nebylo dostatek. Jenže obchodníci se solí měli v té době v Bavorsku velké obtíže, jelikož Solná komora vyhlásila na sůl vysoké mýtné. A mýtních stanovišť bylo na cestě mnoho. Proto obchodníci podnikali cestu k jihu nikoliv po západní straně Bavorskem, nýbrž středními Čechami dolů do Rakouska. Aby využili i cestu k solným ložiskům, objevili sangerberští další výhodný obchodní artikl. Když směřovali pro své zboží, zajížděli trochu dále do vnitrozemí Čech – do oblasti kolem Žatce. V Žatci nakoupili velmi kvalitní a po celé Evropě žádaný chmel a poté s ním na jihu obchodovali, takže obě obchodní cesty maximálně ekonomicky využili a tím se zvyšoval výnos z těchto obchodů. A tak jedním směrem vezli obchodníci vozy plné chmele a pro zpáteční cestu je naplnili solí. Jelikož obě komodity byly stále více a více žádané, rozšiřovali Sangerberští své cesty na další strany a přibývalo obchodních míst. Vysoké výnosy jim pak zajišťovaly dobré živobytí. Není se co divit, že k obchodování se připojovaly další a další rodiny. Ty šikovnější se brzy začaly neobyčejně vzmáhat a jejich zisky se odrazily na životním stylu. Tak postupně vznikaly bohaté rodinné klany, které ovládaly celý obchod jak se solí, tak hlavně s chmelem. Mezi ty největší a nejbohatší patřily rodinné firmy Danzerů a Tanzerů, střední a malé firmy pak vlastnily rodiny Paulusů, Parthů, Pöpperlů, Franzů, Kohlů, Hornů, Hahnů, Sabathilů a další. Tyto firmy tvořily páteř celého obchodu s chmelem a k ní se připojovalo velké množství zaměstnanců pocházejících jak přímo ze vsi Sangerbergu, tak z okolních obcí. Aby mohl obchod vzkvétat, bylo zapotřebí mnoho řemeslníků a pomocníků, proto jejich řada byla dlouhá. 

Odraz narůstajícího bohatství na sebe nenechal dlouho čekat. Bohatí obchodníci si začali stavět honosná sídla a jim se snažili přizpůsobit i majitelé menších firem. Ve městě proto zmizelo mnoho starých a zchátralých domů a místo nich rychle rostly krásné a honosné objekty. Mnoho z nich se mohlo rovnat s nákladnými domy v nedalekých Mariánských Lázních. Pro potřeby firem se začaly v okolí města a přilehlých obcích stavět rozlehlé sklady a sušárny chmele. S potřebou výstavby nových objektů prudce stoupla poptávka po stavebních dělnících, takže obchodní úspěch podnikatelů s chmelem se blahodárně odrážel i v životě ostatních obyvatel obce. Do prosperující obce se za prací hrnulo mnoho lidí z širokého okolí. 

Jak narůstal objem zboží, s kterým obchodníci podnikali, muselo se náročnějším podmínkám přizpůsobit všechno s tím spojené. Obchod s chmelem postupně vysoko převýšil obchod se solí, takže ten byl postupně omezován a obchodníci se začali specializovat pouze na chmel. Ze Žatce se převáželo velké množství chmele a bylo nutné zajistit jeho správnou úpravu, aby si udržel nejvyšší kvalitu. Surovina se nakládala na veliké plošinové vozy tažené dvouspřežími z těch nejlepších a nejsilnějších koní. Cesta do Žatce a zpět vedla přes Bochov, Bečov a do Sangerbergu. Zde byl chmel dál zpracováván - sušen a lisován do velkých balíků – žoků. Zabalený jej pak exportovali dále do světa. Zbytky z chmelových štoků se ještě dlouho používaly v domácnostech. Svázané do dlouhých pásů např. ležely před dveřmi domků či na podlahách pokojů jako koberce. Nekvalitní usušené šišky se pak dávaly do výplně slamníků. Podobné domácí výrobky bylo možné ve městě najít až do konce II. světové války. 

Díky vzkvétajícímu obchodu životní úroveň obyvatel tehdejšího Sangerbergu rychle stoupala. Obec tím lákala nové přistěhovalce a počet obyvatel se rychle zvyšoval. Tím se měnil pohled okolí na ves a ta získávala stále lepší renomé. Nakonec začátkem roku 1873 došlo ke spojení všech tří částí města, dosud samostatných, a vytvoření jednoho velkého celku. Spojením Velkého, Malého a Nového Sangerbergu vznikl Sangerberg jediný. Následně byl dne 30. 4. 1873 Sangerberg nejvyšším rozhodnutím Jeho majestátu císaře povýšen mezi města a obdržel nový městský znak. Ten představovala kotva s chmelovými výhonky na modrém pozadí. Navíc město obdrželo důležitý přídomek Bad (Lázně), což byla reakce na vystavění velkého lázeňského komplexu nedaleko obce.

V dobách své největší slávy, kdy byl obchod s chmelem v plném rozkvětu, posílali sangerberští své obchodníky např. do takových míst, jakými byly Mnichov, Augsburg, celé Horní Rakousy, Salzburg, Tyroly, Terst a celá severní Itálie, Galície či Maďarsko. Největší exportér, rodina Danzerů, dodávala své zboží do nejvzdálenějších míst. Dopravovala chmel do severního Rakouska, Německa, ale také naprosto běžně až do Turecka, jižní Ameriky a v Rusku až do Novgorodu. 
Obchod s chmelem v té době byl provozován také v okolních vesnicích, například v Nové Vsi, Mnichově, Sítinách atd., kde po vzoru sangerberských rovněž vznikaly velké obchodní firmy, mezi největší a nejznámější patřily například rodiny Stowasserova, Rothova, Stadlerova, Hammerova a další. 
Město se v té době začalo opět rozšiřovat o nově přistavené domy. Ve II. polovině 19. století se jednalo hlavně o další novou čtvrť, nazývanou Vzduch /Luft/. Rozkládala se na jihovýchodním okraji města, nad silnicí vedoucí do Mnichova, těsně u hřbitova. Vznik názvu není náhodný. Vysoká poloha nad městem připomínala stejné podmínky jako čtvrť Windbühl. Na větrné straně neustále vál vítr, který všechno nepřipoutané odnášel – tedy vtáhl do vzduchu.  
Ani v době největšího rozmachu chmelařství v I. polovině 19. století lidé nezapomínali na doby, kdy těžba rud pomohla městu vyšvihnout se ve významu v oblasti na nejvyšší příčky. Všichni věděli, že šachty neukončily svou činnost na základě vyčerpání surovin, ale většinou násilně, v období válek. To dávalo naději, že země ukrývá ještě mnoho bohatství, jež by bylo možné využít. Zvláště o velkých zásobách stříbra a zlata kolovaly až pohádkové příběhy. Není se co divit, že se čas od času některý z majetnějších lidí snažil o těžbu. Několik pokusů o otevření šachet však skončilo špatně a tito nadšenci své snahy brzy zanechali. 
Přesto se v průběhu první poloviny 19. století objevila reálná naděje, že se blýská na lepší časy. Sangerberg ještě jednou na krátký čas zažil chvíle rozkvětu a rozvoje své původní důlní slávy. Během několika náhodných pokusů o obnovení těžby, které do této doby dopadly vždy špatně, došlo k objevu stříbronosné horniny, která v sobě nesla dostatečné množství drahého kovu. Zdálo se, že by bylo možné obnovit těžbu. Zpráva o nálezu se bleskem roznesla po kraji a všichni očekávali návrat dobrých zlatých časů.Zmiňuje se o tom ve svém spisu Anton Frieser - Erzvorkommen im Kaiserwaldgebirge, Wien 1916 :
„V roce 1822 byly vybudovány nové šachty na těžbu stříbrné rudy, jejíž bohaté žíly byly právě objeveny. Obsahují dostatek železné rudy vhodné ku těžení. Mimořádně mnoho z nich obsahovalo černé stříbro, Arsenkies (sulfidy železa se stříbrem), vizmut, kobalt a žíly obsahující nikl. Tyto kovy se v těchto letech vydatně v okolí Sangebergu začaly těžit a hornická sláva opět zavítala do jeho domovů.“
Objevy dalších ložisek pokračovaly dále. Svobodný pán baron Junker von Bigatto, tehdejší držitel panství Svojšín a Ošelín, nechal otevřít v letech 1818 – 1821 na majetku obce Sangerberg několik šachet na těžbu železa. Avšak dvě nově založené štoly byly těžce poškozeny průsaky podzemních vod a vyvěrajících pramenů, takže těžba musela být přerušena. V jedné za šachet vyvrtali horníci vrt hluboký 53 sáhů (sáh = 1,828 metru), když tu narazili na neznámou černou horninu. Tuto vykopali ze země a jako hlušinu ji vyváželi jako přebytečný odpad na haldy. Jakmile se však k hornině dostal důlní dozorce a letmo na horninu pohlédl, vyhotovil o ní podobnou zprávu a další vyvážení černé skály zarazil, dokud hornina nebude důkladně prozkoumána. Tak se také stalo a ruda byla odvezena do Jáchymova, kde byla podrobena důkladné analýze. Tam bylo zjištěno, že tato černá hornina obsahuje určité množství stříbra. Zpočátku bylo z této horniny získáno stříbro v hodnotě 70 marek z jednoho centu rudy, později však už jen 30 marek Ke konci III. kvartálu 19. století bylo odvezeno stříbra celkem za 327 marek. Optimisté žili v naději, že výnosy budou dále růst. Ale strachovat se začali naopak obchodníci. V důsledku velkého nálezu hrozilo, že by mohlo dojít k mimořádnému pádu cen stříbra. Ona šachta, kde k objevu došlo, dostala název Amálie /Amalienzeche/.“

Svobodný pán Junker –Bigatto ještě nějaký čas pokračoval v průzkumy lokality a posléze usoudil, že množství stříbra v hornině není takové, aby se těžba vyplatila. Přesto se spokojil s výsledky udávaného množství oxidu železa a tak roku 1822 začal s těžbou železa a založil několik šachet. Nadšení obyvatelé se houfně hlásili jako horníci, očekávali návrat dávných zlatých časů. Množství železa dávalo naději, že doly budou vydělávat dostatek peněz, aby byla těžba výnosná. Nebylo to sice natolik výhodné jak stříbrné doly, ale i železo zajišťovalo slušné výdělky. Následující vývoj však veškeré nadšení zchladil a skutečnost se ukázala být zcela jiná. Krátce po začátku výkopových prací začalo docházet k mohutným průsakům minerálních vod a zemního plynu. Horníci nestačili vodu odčerpávat a ta neustále zaplavovala veškeré výkopy. Nakonec musel baron Bigatto svou snahu vzdát. Podzemní vody zde bylo takové množství, že další práce nepřipadaly v úvahu.
Původní nadšení obyvatel se změnilo v hlubokou skepsi a velké zklamání zavládlo krajem. Přesto ale tento pokus přinesl místním jistou šanci do budoucna. V té době v nedalekých Mariánských lázních propukla pravá lázeňská horečka. Lázně se stávaly velice populárními, do města přijíždělo stále více hostů, lázeňská péče se rychle rozšiřovala. Město bohatlo a nabízelo mnoho nových pracovních příležitostí. A tehdy barona Bigatta napadla spásná myšlenka. Uvědomil si, že bohatství a kvalita podzemních minerálek by se daly lázeňsky využít také v Sangerbergu. I když prvenství měla perspektiva těžby rud a s ní spojená naděje na zbohatnutí, šance na znovuobnovení těžby se stále vzdalovala. Do podnikání v oboru lázeňství se však Bigatto již nepustil. Roku 1845 prodal veškeré pozemky v okolí Sangerbergu fiskusu (majetek císařské komory) a se svými iniciativami ve zdejším regionu skončil.  
Od poloviny 19. století propuklo naplno nadšení pro lázeňské využití bohatých pramenů minerálních vod. Začalo se zjišťovat jejich složení a možnost využití pro lázeňské účely.Sangerberští stále více pošilhávali po slávě Mariánských Lázní, které v té době zažívaly velký rozkvět a lázeňská sláva do nich lákala mnoho hostů, často těch nejzvučnějších jmen. Neustále se množily nápady, jak by se dalo využít těch několika pramenů minerálních vod, které se v okolí Sangerbergu nacházely. Rozbory ukazovaly velice skvělé výsledky a dávaly najevo, že by lázeňství mohlo prosperovat i v jejich městě. V té době už bylo dobře známo, že subalpinský charakter okolního prostředí působí velice příznivě na dýchací ústrojí. Drsné místní podnebí velmi bohaté na ozón se blahodárně projevovalo na jeho funkci. Tyto vlastnosti místo přímo předurčovaly k léčbě. Že tento směr nebyl lichý, dodnes ukazují lázně v Kynžvartu, kde složení vzduchu má podobný charakter a dodnes se zde problémy dýchacího ústrojí úspěšně léčí.

 Důkladné rozbory pramenů pro účely lázeňství provedl tehdejší krajský lékař Dr. Reisinger v Teplé ve spolupráci s pražským lékařem Prof. Dr. Hueppe z Prahy a následně zaručili absolutní čistotu vody vytékající ze všech sangerberských kyselek. Potvrdili, že je každý pramen vhodný ke každodennímu lékařskému pití a ani jeden z nich neobsahuje žádné nežádoucí, škodlivé či bakteriologické zárodky nebezpečné lidskému organismu. Následně byly vzorky všech pramenů zaslány do Vídně, kde tehdejší významný k. k. Profesor Dr. v. Kletzinsky provedl podrobný všeobecný chemický rozbor a stanovil oficiální výsledné resumé. „Vzhledem ke zjištěným chemickém rozborům mohu potvrdit, že prameny jsou zcela vhodné pro dietetickým i terapeutickým potřebám. Svou kvalitou se řadí mezi plnohodnotné prameny v okolních Mariánských Lázní.“ Na závěr svého pojednání vyjádřil své mínění o místních lázních způsobem, který stojí za povšimnutí. Jeho postřeh je velice zajímavý, neboť se jednalo o názor člověka, který měl přehled o všech významných pramenech té doby. Profesor v. Kletzinsky /* 1826 – † 1882/ byl významným fyziologickým biochemikem ve Vídni, který se zabýval chemickým rozborem vod a jejich účinkem na lidský organismus. Byl profesorem chemie a patologické chemie ve vídeňských nemocnicích. Po mnoho let zastával také funkci soudního zemského chemika. V závěru svého posudku píše svůj zajímavý poznatek: „V Čechách, tak bohatých na léčivé prameny, jest ve vínku pramenů jedna perla, dosud málo doceněná, která svojí hodnotou mnohé jiné, které nádherou svého okolí oslňují svět, tyto značně převyšuje. Tím míním skromný Sangerberg u Mariánských Lázní.“ V. Kletzinsky se rozborům místních pramenů ještě několikrát věnoval, takže jsou dochovány další jeho rozbory – např. srovnávací analýza vod z 10. října 1870, rozbor slatiny z 15. června 1871 aj.  

Na těchto stránkách najdete ukázky z knihy: Luděk Jaša - Prameny - Bad Sangerberg, ztracené lázně Západních Čech