Prameny po roce 1945

 
Blížící se konec války přinesl městu nejedno překvapení, ale bohužel jen nepříjemná. V posledních dnech války, počátkem roku 1945, bylo město bombardováno a ačkoliv celkově nebylo nijak vážněji poškozeno, jeden z největších hospodářských domů, čp. 42 v Pastýřské ulici, dostal plný zásah, zcela vyhořel a musel být zbourán. Bomby dopadly také na městský statek s obchodem, čp. 69, který rovněž vyhořel do základů.Nedlouho poté do města přijeli američtí vojáci, kteří se k místnímu, tedy německému a pro ně nepřátelskému obyvatelstvu, nechovali nijak vstřícně. Jednalo se o vojáky 1. pěší divize, jejíž hovorové označení bylo „Big Red One“( velká červená jedna).
Bojová sláva jednotky začala 8. června 1917, kdy byla poprvé nasazena do bojů ve Francii pod vedením slavného generála Pershinga. Do II. světové války vstoupili její vojáci při „Dni D“ dne 6. června 1944, kdy zaútočili na pláž Omaha Beach. Zde jednotka utrpěla během první hodiny útoku 30% ztrát. Poté postupovala dál do Německa. Přešla Cáchy, Ardeny, prolomila Siegfriedovu linii a Rýn přešla po slavném mostě u Remagenu dne 16. března 1945. Po velké bitvě dobyla Paderborn a následně se probíjela pohořím Harzu k jihu, k Československu. Zde postupovala přes Kynšperk a Sokolov dále na jih, až se zastavila na linii Bečov, Mnichov, Prameny, Literbachy. V Pramenech zakončila bojové akce a ve zdejších prostorech vyčkala konce války. Poté se odsunula do okupační zóny v Německu.
Jednotka později bojovala ve Vietnamu v letech 1965 – 1970, během operace Pouštní bouře byla nasazena v Iráku. V poslední době se její členové zúčastnili akce „Irácká svoboda“.  Velitelství  jednotky se nachází v Leighton Barracks německého Würzburgu.

Výložky slavné 1. pěší americké divize, která osvobodila Prameny.

  
Po skončení největší světové války nastávají pro Prameny další těžké časy. Německé obyvatelstvo bylo ve velké většině odsunuto, zbytek byl přestěhován do Mariánských Lázní. Do města jako první přijeli členové Rudých gard, kteří, stejně jako v ostatních vsích v okolí, vydrancovali, co se dalo. Po nich přijeli z českého vnitrozemí první osadníci. Většinou se jednalo o zlatokopy, kteří doufali, že zde objeví nějaký majetek, a zanedlouho zase odešli. Jen malá část z nově příchozích setrvala. Město zůstalo téměř liduprázdné. 
V roce 1946 začala první jednání o nutnosti vybudovat v oblasti vojenský újezd. Jeho centrum se mělo nacházet právě v Pramenech a po městečku dostal také název. Vojenská správa nečekala na výnos vlády a prezidenta o založení vojenského újezdu a zahájila vystěhovávání prvních obyvatel z již přidělených domů. Začala konečná fáze konce města a první kolo frašky, kterou předvedla nová vládnoucí garnitura. Bez jakéhokoliv dlouhodobějšího plánování, které při tak závažném zásahu do krajiny bylo třeba udělat, se začalo s budováním vojenského prostoru. Bez přípravy, bez vizí, bez hlubšího seznámení se s místními podmínkami a nekoncepčně. Oblast byla neprodyšně uzavřena, již tak nízký stav počtu obyvatel byl snížen na nezbytné minimum a další nárůst obyvatel byl považován za nežádoucí.
Celá oblast byla rozdělena na výcvikové prostory pro jednotlivé vojenské složky, pěchotní, dělostřelecké a tankové. Každá působila v jiném úseku regionu Císařského lesa a v něm si budovala střelnice. Největším neštěstím bylo, že jako střelecké cíle používali vojáci opuštěné obce. A tak starobylé vsi a městečka v okolí Sangerbergu postupně mizely z mapy oblasti, některé až do totálního vyhlazení. Pramenů se to naštěstí netýkalo. V jeho domech se usídlilo velení vojenského prostoru a týlové zajištění jednotek. I tak zůstalo mnoho domů prázdných. Ty se bez údržby začaly rozpadat, zvláště když jim sami vojáci sem tam nějakým granátem pomohli. Avšak ani vojenské velení zde nezůstalo dlouho. Fraška měla své pokračování.

Jak vojáci rychle zjistili, že zastrčená obec s minimální možností styku s okolním světem pro ně nebyla to pravé. Nehostinné a drsné podnebí, které vyhovovalo starousedlíkům, zvyklým na zdejší podmínky, a odloučenost od ostatního světa, nesli vojáci zdejších jednotek, kteří většinou přišlí z vnitrozemí, kde se žilo podstatně příjemněji, velice těžce a snášeli je jen s obtížemi. Hodně sněhu, kruté mrazy a prudký vítr byly nad jejich síly. Proto naprosto běžně docházelo k tomu, že se mnozí z nich snažili co nejrychleji dostat k jiným útvarům či odejít za jakoukoliv cenu. Nakonec si vojáci vymohli přeložení velitelství do prostoru kynžvartských lázní. Přesun se uskutečnil v roce 1947 a Prameny byly opuštěny. Veškeré náklady na vybudování velení v Pramenech tak přišly vniveč. Armáda zabrala další lázeňské město pro svou potřebu. Přenesení sídla bylo dalším paradoxem, který celý projekt provázel. Do Kynžvartu se velení přesunulo právě v době, kdy celý prostor dostal vládním výnosem z roku 1947 oficiální název „Vojenský újezd Prameny“. Ačkoliv byl plně v činnosti od roku 1946, vláda jej svým výnosem uzákonila teprve až v roce 1949. V tehdejší době bylo všechno možné a takovéto obcházení zákonů zcela normální.

Většina z posledních využívaných domů Sangerbergu osiřela a byla ponechána svému osudu. Vojenský prostor byl mezitím maximálně využíván, výcvik se rozjel naplno. Střídala se tu jedna jednotka za druhou, aby se při ostrých střelbách učily zacházet se zbraněmi.  Armáda však působila rušivě na hosty v okolním lázeňském trojúhelníku a vedení lázní mnohokrát apelovalo na ministerstvo zdravotnictví v naději, že se jim podaří vojenské využití znemožnit, bohužel marně. I když činnost armády ohrožovala kvalitu i existenci minerálních pramenů v lázeňském trojúhelníku a celkový ráz krajiny, největší pohromou byla ztráta jména oblasti jako vyhledávaného světového lázeňského centra. Nic z toho tehdejšímu vedení státu nevadilo, zabezpečení obrany bylo nade všechno. Slavkovský les měl ideální strategickou polohu (v blízkosti západní hranice) a armáda se ho proto nehodlala vzdát. Uspět proti jejím zájmům v tehdejší době nebylo reálné. Navíc jako argument používala skutečnost, že Mariánské Lázně jsou od střelnic vzdáleny více jak 15 km, což prý je dostatečně daleko. A tak ministerstvo zdravotnictví hájící zájmy lázeňských měst muselo zklamaně odstoupit od svých požadavků a jen trpně sledovat, jak klesá zájem turistů o místní dosud tak vyhlášená města. Slavná jména, mající v Evropě tak zářivý zvuk a dlouhou historii, tak neustále rychle upadala. Největší pohroma postihla plicní sanatorium v Pramenech. Bylo natrvalo zrušené a tak místo sloužící dosud léčbě lidí bylo obsazeno vojáky. 
Ale nakonec se objevil nepřítel, kterého armádní velitelé absolutně nečekali. Ačkoliv za éry socialismu byla armáda jednoznačně prioritní a téměř nedotknutelnou složkou společnosti, a její velitelé se podle toho také chovali, náhle se objevila instituce jiná, před kterou musela couvnout. Šokovaní velitelé dlouho nechápali, že je něco takového možné a ze svých pozic odmítali jen tak lehce odejít.
Většina odborníků věděla o nerostných nalezištích a bylo známo, že valná část z nich nebyla zcela vytěžena. Navíc se objevilo odbytiště pro novou surovinu, do té doby nevyužívanou, ale v nadcházející etapě velice žádanou - uran. Byl to hlavně tlak sovětské strany, která potřebovala tuto surovinu pro své zbraně. A tak se už v roce 1947 začalo se zkušebními vrty, které měly odhalit množství jak uranu, tak dalších surovin, které se skrývaly v podzemí. A výzkumy ukázaly, že zásob je zde natolik dostatečné množství, aby se vyplatila těžba této strategické suroviny. V té chvíli již ale v oblasti naplno probíhala vojenská aktivita a velitelé předpokládali, že je území natrvalo jejich. Náhle byli nuceni na nátlak nejvyšších míst nechat v krajině působit těžaře, kteří sondovali kdejaký kousek země. Často docházelo k situacím, kdy velitelé museli ukončit, či dokonce zrušit plánované střelby. Náhle se v terénu nekontrolovaně pohybovaly skupinky lidí, natahovalo se elektrické vedení, budovaly ubytovací jednotky pro dělníky a sklady pro materiál, po silnicích jezdila civilní auta. Ohromení velitelé zprvu protestovali s obvyklou vojenskou razantností, ale postupem času zjistili, že narazili na mocnějšího konkurenta, proti kterému nemají naději. Uran byl v té době surovinou číslo jedna a sovětské vedení vědělo, že jej musí z Československa dostat za každou cenu. Vojsko proto stále častěji muselo strpět přerušování a často i rušení naplánovaných akcí. Bylo jen otázkou času, kdy všichni zainteresovaní zjistí, že takovéto situace nemůže újezd dále existovat. Situace se počátkem 50. let stávala neúnosnou, a proto začal být hledán jiný vhodný prostor pro zřízení vojenského újezdu. Těžaři totiž objevili nečekané zásoby uranu na mnoha místech Slavkovského lesa a státní zájem jim ukládal neodkladně začít s těžbou bez ohledu na cokoliv. Armáda nakonec byla nucena uznat porážku a projekt ukončit.
Jako náhrada za Vojenský újezd Prameny byl vybrán Doupov. Vojáci se začali přesouvat tam a roku 1954 byl Vojenský újezd Prameny definitivně zrušen. Když vojáci opouštěli zdejší prostory, zanechali za sebou jen těžce poničené rozbité osady. Aby ukázka zkázy nebyla natolik křiklavá, nechali velitelé před svým odchodem buldozery srovnat se zemí většinu ještě stojících zbytků zdí v obcích újezdu. Poslední stopy staletí trvajícího osídlení v těchto místech tak definitivně zmizely. 

Hlavní ulice v Pramenech v roce 1956. Napravo tzv. Tanzerův dům, který byl později zbouraný a kde dnes stojí řada montovaných domků.

Všechny vynaložené náklady, poškozená příroda, částečně či úplně zaniklé obce a zničené lázně se ukázaly nakonec jako zcela zbytečné a ukvapené. Bohužel pouta lidí s krajinou se zpřetrhala, staleté zvyky a zkušenosti, jak v této části Čech žít a přežít, se ztratily. Zbyl jen zdevastovaný prostor, který rychle obsadili těžaři. Ale ani tohle nebyla institucí, která by prahla po obnovení starých památek či vzácných míst v regionu. I těžaři pokračovali v poškozování krajiny. Naštěstí rozsah škod byl nepoměrně menší nežli za sebou zanechala armáda.

Od roku 1954 – 1958 se stávají Prameny po dlouhé době opět hornickým sídlištěm. Po intenzívním průzkumu nalezly Jáchymovské doly n. p. na Kladské žíly uranové rudy a ihned se pustily do její dobývání. Do dolů bylo zapotřebí velkého množství pracovníků. Ti začali do zdejších dolů dojíždět ze vzdálených míst regionu. Bylo zapotřebí pro ně vybudovat velká sídliště a nejpříhodnější místem se jevily Prameny. Ty tak začaly být po zrušení vojenského újezdu opět osídlovány. Vedení dolu nechalo opravit většinu poškozených, ale ještě stojících budov. V budově bývalých lázní byla zřízena ubytovna pro svobodné a kantýna. Pro obec nastaly po dlouhé době lepší poměry.
Lidem se v tomto období dařilo velice dobře. Horníci si v té době vydělával až 10.000 Kčs měsíčně, což bylo tehdy velmi vysoko nad tehdejším průměrem. Vysoké příjmy těchto lidí znamenaly vysoké výdaje. Začali hýřit a rozhazovat. Jezdili taxíky do Karlových Varů a pořádali večírky ve Grandhotelu Pupp. Řidič linkového autobusu V. Vašíček vyprávěl, jak po každé jízdě na šichtu s horníky nacházel stokoruny nalepené na mokrých sklech autobusu. Těmi platili horníci za jednu jízdu na šichtu.
Blahobyt však netrval dlouho. Po 4 letech však byla žíla vytěžena a horníci odešli za prací jinam. Na nějakou chvíli se našla práce v nedalekém kamenolomu, ale i zde byly práce po čase přerušeny. Do Pramenů se opět vrátila bída a beznaděj. V červnu roku 1958 skončila definitivně činnost Jáchymovských dolů v okolí Pramenů. Uran byl vytěžen a šachty uzavřeny. Nedostatek pracovních příležitostí se snažil MNV vyřešit otevřením kamenolomu severozápadně od bývalých lázní. Kámen byl tehdy velmi potřebný na opravované silnice Slavkovského lesa. Zařízení kamenolomu bylo dovezeno z Moravy a svou práci tam našlo na 10 lidí. Ale již po dvou letech existence kamenolomu klesal zájem o kámen a tak jej místní MNV muselo zavřít. V obci se opět projevil velký nedostatek pracovních příležitostí. 
Od roku 1959 se opět přešlo na zemědělskou výrobu, hlavně chov krav a ovcí. Nastoupil zde jako živočišný odborník Miloslav Šimáček, který chov výrazně vyzvedl. Ve starém čísle Zemědělských listů se můžeme dočíst, že statek v Pramenech vyhrál v roce 1959 soutěž v dojivosti. Jejich krávy tehdy dávaly „neuvěřitelných“ 14 litrů mléka na kus a den. Za tyto dobré výsledky byly k Pramenům připojeny pozemky okolních vsí – Louky, Nové Vsi, Mnichova, Rájova a Sítin. Plánovala se velká výstavba sídliště pro nové pracovníky. Od tohoto záměru však bylo upuštěno.