Smrkovec - Schönficht

Hluboko v oblasti dnešního Slavkovského lesa se necházela prastará místní obec. Jednalo se o starobylou kolonizační farní ves, od dávných let zvanou Schönficht (která po roce 1947 krátce nesla české pojmenování Smrkovec). Ležela položena ve vysoké poloze v Císařském lese, v nadmořské výšce 695 metrů, pod mohutným kopcem zvaným kdysi Steinbock, dnes Kozák. Rozkládala se v malém, úzkém výběžku údolí, kudy protékal potůček, který následně ústil do říčky Libavy. Výběžek se mírně sklání severním směrem, zatímco na západě spadá poměrně strmě dolů. Proto také nebyl Schönficht ze západní strany prakticky dosažitelný a příjezd sem z této strany nebyl možný žádným povozem. 
Původ jména je odvozován od původního německého názvu Zur schönen Ficht – U krásného smrku. Mezi nejstarší informace o jménu obce patří informace z II. poloviny XIV. století, kdy je uveden zápis W. de Kunsperk ad E. in Ficht, z roku 1360 se zachoval zápis v lenní knize Leuchtenbergů, kde je zapsán jako Schönvicht. Z roku 1365 je zápis in Schonsicht, z roku 1369 pak Schonfeit, v roku 1370 Schonfiecht, 1384 Schonfieht, 1385 Schonfiecht, 1399 pak Schofrecht, 1405 také jako Sonúhiet, a nakonec roku 1606 jako Ssenfeht /dle Profouse/.  
Osídlení bylo typickou silniční formou kolonizačního tvaru tehdejší vesnice. Jenom malá skupina stavení, nacházející se v blízkosti kostela, se tomuto tvaru poněkud vymykala a byla posledním náznakem původní okrouhlého tvaru obce (v okolí měl stejný tvar zaniklý Vranov, nacházející se severovýchodně). Kruhový tvar byl typickým znakem pro slovanské formy obcí, silniční pak používali němečtí přistěhovalci.

Snímek na centrální část obce. Střed vsi se rozkládal v údolí mezi dvěma svahy. V pravé horní části  stojí dominantní kostel, budova před ním je fara, za ním se nachází škola. Rok 1935.

 


V její nejvýše položené části na tehdejším kostelním náměstí dochází k rozvětvení ulice. K tomu rozdělení došlo zřejmě již v rané době obce a svůj půdorys si zachovala do svých posledních dnů. Starodávné stavební vesnické objekty se zde nacházely v podobě malorolnických stavení z dřevěných dílů, a dále zde bylo možné najít jednoduché selské domy, které se německy nazývaly fachwerky. Jednalo se o objekty s vyzděným přízemím a dřevěným vrchním patrem. 
Obec byla vzdálena 7 km severoseverozápadně od Kynžvartu a v těsném sousedství se nacházely další obce oblasti: severně Schönbrunn (česky Studánka), východně Rockendorf (česky Žitná – Horní a Dolní), jižně Perlsberg (česky Lazy) a západně Milltigau (česky Milíkov). Do dnešních dnů zůstaly zachovány jen Milíkov a Lazy.  Katastrem obce protéká potok Malá Libava (Klein Liebenbach), který vytvořil přirozenou hranici okresů Falknov a Planá (1900). Samotným Smrkovcem protéká směrem od jihu k severu Smrkovský potůček, který se následně vlévá do Malé Libavy. 
V okolí bylo několik zdrojů znamenité pramenité vody. Nejblíže k obci vyvěrala minerálka dnes známá jako Rádiovka, což byl pramen silně nasáklý radioaktivitou. Pramen se nacházel dole v údolí zvaném Podlesí, na břehu potoka Podleského potoku (Kneipelbach - dnes je nazýván také Kňafák), kousek pod mlýnem Kneipelbachmühle. Založení Smrkovce – tehdy spíše Schönfichtu – bývá připisováno uhlířům, kteří zde "pod krásnými smrky" stavěli své milíře, aby získávali dřevěné uhlí. K nim se poměrně brzy začali přidávat němečtí horníci, kteří sem byli povoláni z Bavorska na přání místní šlechty, aby dokázali využít jak nerostného bohatství zdejší oblasti, tak zemědělsky zkulturnili celou oblast. Jak těchto dělníků postupně přibývalo, začaly se na místech jejich působení objevovat základy budoucí vsi. A tak nejdříve vznikla malá osada, která se začala postupem času rozrůstat.
Ve svých zápiscích Michaela Urbana se uvádí, že tito zcela první osadníci tohoto území dali údajně obci jméno Klein Schneeberg (Malá Sněžná Hora či Malý Sněžník). Teprve až později, když se osada výrazně rozrostla, mělo být jméno změněno podle oněch krásných smrků, které se rostly v okolí.  

 

Dobová pohlednice Smrkovce. Celkový snímek, domek obchodníka s tabákem a škola. Rok 1938.

 

 

Základní zmínka o farní obci Smrkovci je z druhé poloviny 14. století, kdy je zapsána mezi zbožími zemských hrabat z Leuchtenbergu. Jejich lenní kniha z roku 1360 zaznamenává v obci na 16 dvorů, zájezdní hospodu a už tehdy jeden mlýn. Vyjmenovává také leníky, kteří uvedené dvory měli v držení: Heinrich von Königsberg 6 dvorů, hostinec a mlýn; Nickel von Teschau, 1 dvůr; Heinz von Krottensee (z Mokřin), 2 dvory; Niklas Höfer z Chebu, 4 dvory; Albrecht Planker 3 dvory. 
V listině Ferdinanda I. se dozvídáme, že před rokem 1545 patřila obec hraběti Šlikovi, který v té době patřil mezi největší podporovatele horních měst v okolí. Tehdy měla obnášet větší množství příbytků horníků a řemeslníků. Další ze zdrojů informuje, že část obce Schönficht koupil v roce 1600 za 38 000 kop od císaře Rudolfa II. hrabě Kašpar Belwitz z Nosticu. Kolem roku 1606 pak spadala tato část ke zboží Mostov. Roku 1622 vlastnil ves Jaroslav Hoffmann z Münchhofenu (obec se od roku 1949 jmenuje Mírová) na Steinhofu (od roku 1947 Kamenný dvůr).
Tato část majetku Smrkovce byla za třicetileté války majiteli za jeho odboj proti Habsburkům v roce 1618 zkonfiskována. Následně bylo zboží společně s majetky Steinhof (Kamenný Dvůr) a Krainhof (od roku 1947 Dvorečky), které patřily k Smrkoveckému panství, prodány v roce 1623 významnému tachovskému pánovi Janu Hussmannovi za 10 000 florentinských. Ten však poplatnou sumu 10 000 florentinských nikdy nesplatil, takže mu byly majetky zase odňaty a v roce 1630, spolu s dalším zkonfiskovaným zbožím města Kynšperk, prodány bratrům Metternichům.
Následně se majitelé obce často měnili. Obec měla v té době po dlouhé časy společné osudy se sousedním Milíkovem. Od roku 1756 do roku 1773 získal Smrkovec jezuitský řád v Chebu a zpočátku to vypadalo, že natrvalo. Ale zrušení jezuitského řádu císařem Josefem II. zasáhlo také do tohoto majetkového poměru, který by zřejmě jinak trval až do roku 1918. Zásahem císaře tak majetek jezuitů přešel pod c. a k. náboženský fond. Ten následně získal při veřejné dražbě v roce 1790 hrabě František Jiří Karel Metternich. Z tohoto důvodu došlo po roce 1848 k zařazení Smrkovce do okresu Planá, soudní okres Kynžvart. 

 

 

Plánek rozmístění dobu Smrkovce v roce 1945 

 

 

 

Dosud nejznámější důležitý zdroj informací, matriční knihy, se ve Smrkovci datují rokem 1554. Jednalo se o matriky protestantské, neboť celá tehdejší zdejší krajina byla tou dobou protestantská. Nejsou však kompletní, tři chybějí z období třicetileté války – důkaz, jak strašlivé časy a hrůzy muselo zažívat obyvatelstvo v těch dobách. V matrikách jsou zmiňováni protestantští pastoři: prvním pastorem, který zdejší matriku založil, byl Georg Adam Schwandner, latinsky Cygneus. Od roku 1580 pak následovali Christoph Schier, roku 1600 Jakob Kolb, a v roce 1604 Georg von Hoff. 
Na první straně matriky uvádí její zakladatel Georg Adam toto:
"Patronem und Tutorem der Kirche
Christoph vom hertenperck auf millikau
Stephan vo globen zum Krottensee
Hans Volf von globen zur Teschau
aufgerichtet durch mich Georg Adam Cygneus
pfarrher auf zur Schonficht a. o. im 69." 
(Přičemž poslední čísla znamenají rok 1569.)

Další historická písemná informace o obci pochází z poloviny XIV. století a oznamuje výměnu kněží v místním kostele. Tato historická informace o Smrkovci pochází z 20. října 1355. Dle tehdejších záznamů provedli Heinrich von Kager a jakýsi Wohard, řečený Plankner von Kunsperk (z Kynšperku), ve věci nahrazení tehdejšího kněze Friedricha, plebána na Schönfichtu výměnu místních kněží. Fridrich měl odcházet na vlastní prosbu. Byl vyměněný presbyteriánem Jakobem z řezenské diecéze. Kněží se zde měnili poměrně často a pro obec bylo mnohdy velmi obtížné duchovního udržet. Těžké životní podmínky a drsné klima toho místa bylo nejčastějším důvodem, proč kněží dlouho ve zdejší farnosti nevydrželi. Takže stálého, pro změnu tentokrát již katolického faráře, se podařilo zajistit až od 19. února 1694, kdy do obce přišel duchovní farář na přímluvu Filipa Adolfa Metternicha z Kynžvartu.
 Nejstarší kněží byli protestantského vyznání. Po dlouhotrvajících husitských válkách ztratil nakonec Smrkovec svého tehdejšího kněze a následně se zde žádný další neobjevil. 
První katolický kněz, Jodok Senft, který se v obci objevil až roku 1651, přišel po vyhnání luteránských kněží. Po něm jsou zaznamenáni další kněží. Roku 1674 to byl kněz Vilém Lamgweny a v roce 1681 Christoph Lang. Katolizace ve zdejší oblasti probíhala velice pomalu. Jedním z důvodů byl fatální nedostatek katolických kněží. Dle záznamů například katolický kněz Lang se musel celkem starat o tři horské farnosti: Smrkovec, Kostelní Břízu a Vranov. Proto také v té době vzniklo jedno velice frekventované úsloví: As is in Schäiföicht u in alln Kirchan. (Stejné jako v Schönfichtě a také ve všech dalších kostelích). Vytrvalými boji mezi luteránstvím a katolickou církví římskou, ztrácela kdysi významná farnost dál svoji úlohu. 
Ale bylo to právě období 16. století, kdy došlo k rozmachu těžby stříbra a Smrkovec prožíval nejlepší etapu své existence. Významný rozkvět hornictví ukončilo až protireformní hnutí v 17. století, kdy byli evangeličtí horníci vyhnáni. Celkově však nutno říct, ač zdejší výtěžky nebyly špatné, nikdy nedosahovaly významnějších parametrů.
S postupujícím časem bylo však stále jasnější, že se veškeré naděje na výnosnou těžbu nikdy nenaplní. Výtěžky stříbra z místních šachet byly dál nepatrné a ani další práce v šachtách situaci nezměnily. Přesto těžba pokračovala dál s menšími přestávkami až do třicetileté války, kdy byly veškeré hornické práce přerušeny kvůli bojům přerušeny. 
Obec Schönficht byla složena z většího počtu jednotlivých dvorů. Ty byly jednak naskládány kolem sebe a roztažených podél silnice procházející obcí, jednak také roztroušeny po okolí jako samoty. Ty pak mívaly svá vlastní originální jména, pod kterými byly známy. Dá se zcela vážně předpokládat, že se jedná o nástupce oněch 16 dvorů již uváděných ve středověkých listinách.

Celkový pohled od jihu. Vlevo silnice směřující do Horních Lazů /Rok 1938/

 

Jednou z nejznámějších a nejdůležitějších samot byl například dvůr Moorlohe (Bahniště, či Slatina), od roku 1923 pak též česky nazývaná Slať, kterému se také často říkalo "Beim Koppen" (Na vršku – rozkládal se ve výšce 706 m. n. m.). Někdy se s jeho pojmenováním můžeme také setkat jako s Mordlohe (Vražedné místo), ovšem je to nepřesný a zkomolený výraz již zmíněného Moorlohe.
Jihozápadním směrem od obce ležela další rozsáhlejší samota Grundmühle (Údolní mlýn). Jednalo se o panský mlýn, který sloužil k mletí obilí. Další významnou samotou byl rovněž mlýn, který nesl jméno Schneidmühle (Řezací mlýn). Tentokrát se jednalo o pilu na dřevo zásobující prkny a trámy zdejší hospodářství. 
Ještě velký kus za místním hřbitovem se nacházel další dvůr čp. 35 Moistara Hof, jehož posledním majitelem před odsunem byl Wenzl Schneider. Západně od obce se rozkládal dvůr čp. 19., kterému se říkalo Schoumichl Hof, jehož posledním majitelem před odchodem do Německa byl Andreas Bachmann. Další velký a významný dvůr s čp. 14 se jmenoval Maurer a jeho posledním majitelem byl Ziawl Kašpar. Na stejně cestě před ním se rozkládal další dvůr čp. 15, opět nazvaný jako Moistara Hof, jehož majitelem byl i tentokrát muž se jménem Schneider, ale nyní Josef). Na západně straně vsi, těsně k ní přiléhající, se nacházel dvůr čp. 10 nazývaný Göida Hof, jehož posledním majitelem před svým odsunutím byl Jiří Reich. Také na východní straně vsi stával důr, tentokrát s čp. 51 a jmenoval se Matthiesn (Matyášovo), jehož poslední majitel byl majitel Josef Gräf. Nedaleko od Matthiesn stával dvůr čp. 52 Neidecker Hof s posledním majitelem Adolfem; Männerem. Zbytek místních dvorů se pak nacházel přímo ve vsi či podél silnice.
  Nad samotou Grundmühle se rozkládá rozlehlý les, tehdy nazývaný "Les čtyř pánů" (Vierherrenwald). V něm vyráží ze země pramen říčky nazývané Podleský potok (Kneipelbach). Nížeji v údolí, téměř uprostřed tohoto lesa pak stojí známá a často navštěvovaná poutní kaple Kneipelbach – kapelle, která už nestihla dostat české jméno. Katastrálně však již patří k obci Podlesí (Markusgrün). 
Spojení s okolím nebylo dostačující. Místních cest bylo v obci dost, v nedalekém okolí se nacházely další, vesměs se však jednalo o velice špatné a nekvalitní komunikace. Ta nejdůležitější silnice vedla z Kynžvartu, mířila přes Sedlo do Horních Lazů a následně procházela Smrkovcem. K němu se dostala táhlým klesáním. Ze Smrkovce dále mířila směrem na Studánku. Těsně za Smrkovcem míjela budovu bývalé české menšinové školy a dál klesala k mlýnu Mühlpeintu. Zde se napojovala na silnici z Dolních Lazů a pokračovala severním směrem. Cestou míjela mlýn Peintmühle (Hergetmühle) až do Studánky. Ještě horší cesta vedla do Krásné Lípy, která byla kamenitá a svažitá, takže špatně průjezdná. 

Celkový pohled na obec od jihovýchodu. V obci jasně 
vynikají bílé budovy školy a fary. /1928/


 

Nad vesnicí se vypínal vrchol kopce Kozák, (Steinknock) 748 m n. m. Z něj vždy býval nádherný výhled na krajinu Chebska, které se rozkládalo v nížině pod obcí. Severním směrem bylo vidět stříbrnou nitku Ohře, za kterou se třpytily vrcholky Krušných hor. Krajinný výřez, spadajícího terénu za Kozákem a vrchem Ostrovské hory (Wöhrberg), dodával výhledu až neskutečné možnosti. 
Půda v okolí Smrkovce, stejně jako v celém pohoří, je tvořena pískovcem a jílovitými břidlicemi. Orná půda vznikala nejvíce ze zvětralých pískovců. V blízkosti studených lesních pásů, které se táhnou všude kolem, bylo dost místa i pro rašelinné půdy. Poměrně nešťastně uložená poloha vesnice, která byla otevřená na severní stranu, působila rolníkům velké trampoty a starosti. Není divu, že se jim nedařilo získávat ze zdejších polí vydatnější výnosy. 
Zimy bývaly dlouhé a mrazivé, bohaté na sněhové nadílky a bílá pokrývka ležela pravidelně dlouho do jara. Nebylo žádnou výjimkou, když byla obec během dlouhé zimy na dlouhou dobu zcela odříznuta od světa. V takovém klimatu se dalo těžko očekávat, že výnosy z polí budou postačovat k obživě obyvatel. Ti tak byli nuceni provozovat různá další řemesla, aby si přivydělali ke skrovnému živobytí. Během let tu pracovali tkalci, truhláři, zedníci, koňští handlíři a obchodníci s dřívím. Později se jim naskytla příležitost pracovat ve falknovském uhelném revíru. To pak muži pendlovali denně mezi Falknovem a Smrkovcem. Někteří přespávali během týdne nedaleko dolů v okolí Falknova. Nemalým zdrojem obživy se staly pracovní příležitosti, které se objevily v pozdější době. Po rozšíření lázeňství v v okolích městech mohli místní obyvatelé během lázeňských sezón pracovat jak v Mariánských Lázních, tak vzdálenějších Karlových Varech.
Stejně jako na jiných místech Císařského lesa, kde lidé žili za stejných skromných podmínek jako lidé ze Smrkovce, tak i zde lidé zůstávali spokojení a žili nezvykle veselým životem. Zábavou a radostí si zpříjemňovali jinak ne příliš šťastný život. Proto se v obci konalo mnoho bouřlivých oslav a slavilo mnoho církevních svátků. Ty místní slavili déle, než bývalo obvyklé. Často oslavy začínaly již v pátek a táhly se přes sobotu do pozdní neděle. Do podvědomí širého okolí se vepsaly především bujaré oslavy Jubel und Trubel, následující po církevním svátku svatého Václava. 
Místní oslavy byly natolik vyhlášené, že hudební skladatel lidové hudby František Xaver Barth dokonce o nich napsal písničku Schöinföichta Fest wenn ist … (Když přijde Schönfichtská oslava …). 
Za zmínku také stojí zajímavost spojená s Lesem čtyř pánů. Odpradávna kolovala mezi zdejšími lidmi pověst o hrozném a nebezpečném obru, který měl mít v tomto lese svůj brloh. Říkalo se mu lesní duch Kober. Měl to být obr, který až příliš nápadně připomínal krkonošského Rýbrcoula, jenž měl prakticky stejné chování a význam. Smrkovští jím strašili malé děti, aby se nepouštěly samy dále do lesů.
Neštěstí ve Smrkovci. Jak nám uvádí jeden z historiků (M. Urban), dopadly v období I. poloviny 19. století na obec těžké rány. Mimo velkého poklesu důlní činnosti propukla v obci v letech 1836 a 1837 postihla Schönficht rozsáhlá zhoubná epidemie. A sotva se obec vylízala z nejhoršího, vypuklo roku 1843 velké zdražení, bída a následně hladomor. Dle starých záznamů stál jeden štrych žita 27 florentinských a ovsa 16 florentinských. 
Další údaje se týkají již lepších časů. Roku 1848 byla v obci založena národní garda a obec odmítla dál konat robotu a platit desátek. Kronikáři zapsali mimořádnou událost v zimě roku 1853 – 1854. Tehdejší zima byla totiž mimořádně tuhá. Napadly obrovské masy sněhu a v obci se vyskytlo dokonce několik případů zmrznutí. Kronika zaznamenává také událost, ze 3. července 1858, kdy se tehdy ztratil v lese tříletý synek mlynáře Jiřího Berla. Následně okolní lesy prohledávalo na dvě stě osob, a to po dva dny a dvě noci. Ani tak velký počet lidí nestačil, aby byl hoch nalezen. Objevil jej až jakýsi starý pasák z Žitné, který ho objevil, jak si hraje s květinami v Lese čtyř pánů. 
V roce 1877 došlo k velké místní tragédii. Během velkého požáru shořely veškeré dokumenty, týkající se obce, včetně obecní kroniky. K události došlo 21. listopadu v domě smrkovského rychtáře Jana Reicha. Obec tak přišla o všechny důležité doklady včetně záznamů v obecní kronice. Jako následné opatření vzniklo v následujícím roce 1878 dobrovolné hasičstvo. Poučení z požáru bylo bolestivé a varující.
Za velké radosti byl v obci otevřen dne 21. listopadu 1892 poštovní úřad. Ten byl také otevřen ve stejném roce v Perlsbergu (Horních Lazech) a roku 1893 v Rockendorfu (Žitné). Zdejší rodák, doktor Ignác Buberl, c. a k. štábní lékař na penzi, založil ve Smrkovci chudinskou nadaci pro místní obec. Mělo se tak stát roku 1884, ale některé údaje hovoří o roce 1891.
Po I. světové válce došlo k dalšímu výraznému poklesu počtu obyvatel Smrkovce. Sčítání roku 1921 zaznamenalo v obci 533 obyvatel. Během první republiky byl zaznamenán menší příliv lidí, ale stav byl jen dočasný. V roce 1930 byl počet lidí v obci 562 obyvatelů, ale v dalším sčítání v roce 1939 zde žilo opět už jen 496 osob. V období druhé světové války sídlilo v obci divizní komando wehrmachtu.
 Osud obce se naplnil po skončení po 2. světové války. Nejdříve došlo k hromadnému odsunu německého obyvatelstva. Následně byla v roce 1947 obec přejmenována na Smrkovec a byla zde snaha dosídlit prázdné domy českými obyvateli. Dokonce 1. června 1946 došlo k otevření místní české školy, ale navštěvovalo ji jen 5 dětí. 
Osud si ale s nově příchozími opět nepěkně zahrál. Ve své podstatě obec s názvem Smrkovec prakticky nikdy neexistovala. Důvodem nečekaného konce obce byla skutečnost, že došlo k rozhodnutí vybudovat ve zdejším prostoru VVT. A tak se stalo se, že čerstvě příchozí Smrkovečtí obyvatelé dopadli naprosto stejně v roce 1948, jako o tři roky dříve původní obyvatelé Schönfichtu. Noví čeští obyvatelé se ani nestačili usadit a neměli čas založit žádné správní orgány či vedení obce. Dle vzpomínek některých z nich jim dala armáda dokonce jen „pár“ hodin na to, aby sbalili veškeré své věci a urychleně se odstěhovali. Tento „druhý odsun“ byl proveden rychleji, nežli ten s původními obyvateli. 
Za dalšího panování armády byla obec použita, stejně jako některé další vsi v prostoru VVT, jako cíl ostré cvičné střelbě dělostřelcům. Nakonec z ní zbyly jen rozpadlé ruiny a obec rozrytá granáty. Netrvalo však dlouho a přišlo rozhodnutí armády opustit tento prostor a přesunout se do Doupova. Armádní buldozery následně dokončily dílo zkázy. Rozhrnovaly ještě stojící zbytky zdí a terén zarovnaly. I poslední stojící zbytky tak byly odstraněny, aby po činnosti čsl. armády zůstalo co nejméně stop. A tak stejně jako mnoho dalších historických vsí a jednoho města Slavkovského lesa, byl nakonec Smrkovec nekompromisně srovnán se zemí.
Dnes bývalý Smrkovec připomínají jen vzrostlé stromy jírovce maďalu na návsi v blízkosti kostela a hřbitova, poničené náhrobky na hřbitově a ojedinělé zbytky stavebního materiálu. Prostory jsou zarostlé keři a bolševníkem. Jedinými lidmi, kteří do zdejší oblasti dnes ještě často docházejí, jsou hledači pokladů. Ti zde kopají porůznu různě veliké jámy a díry, a v prostorách kdysi chudé horské obce se snaží najít svůj vysněný poklad. 





Vzhled bývalého hřbitova v roce 2009

Letecký snímek Smrkovce v roce 1952, kdy před odchodem armády z prostoru VVT ještě většina domů stála.

 


Kontakt

Veškeré dotazy, žádosti či připomínky nám pošlete na následující adresu:




604 505 901


Anketa

Víte jaký je přesný počet betonových bunkrů z období VVT v okolí Smrkovce?

Dva (23)
45%

Čtyři (15)
29%

Šest (8)
16%

Dvanáct (5)
10%

Celkový počet hlasů: 51