O ďáblově stoce

            Na toku Lobezského potoku kdysi stávalo mnoho mlýnů. Třetí z nich nesl jméno Seffův mlýn (Seffmühle), a sice podle přezdívky místního mlynáře. Správně se jmenoval Josef. Nad mlýnem se rozkládaly rozsáhlé Ptačí louky, které svůj název nesly po právu. Celý rok zde hnízdila celá hejna štěbetajících ptáků a rozlehlé louky byly stále živé, v zimě plné zajíců, koroptví a bažantů, v létě pokryté mnoha pestrými květy a vysokými travinami, v kterých nacházeli úkryt jak divocí kanci, tak srnky hledající pastvu. Dodnes v nich můžeme objevit velmi dlouhý příkop, který ovšem nikam nevede a jehož začátek i konec se nacházel uprostřed svahu. Dnes je ovšem začátek skryt v hustém lese, který se za léta výrazně rozrostl do louky. Nikdo už neví, k čemu sloužil a jaký byl jeho smysl, ale obyvatelé si zde vyprávěli dlouhá léta příběh o jeho vzniku.

            Kdysi se zdejší mlynář rozhodl, že využije vodu sbírající se v lesích nad mlýnem a přivede ji korytem ke svému mlýnu. Měla mu pomáhat při mletí při žních, kdy bývaly nejteplejší měsíce a vody v potoku většinou velice málo. Nelenil a ihned začal s kopáním zamýšleného náhonu. Ale k jeho překvapení zde byla země nečekaně tvrdá a kamenitá a práce mu nešla příliš od ruky. Vydržel těžce pracovat několik dní, ale mnoho metrů nevykopal. Jednoho dne si proto ulevil: „Dal bych čertovi duši, kdyby mě té dřiny zbavil a to prokleté dílo dokončil.“

            Mocný chechot, který se náhle ozval, jej velice vylekal. Rozhlížel se kolem sebe, ale nikoho neviděl. „Jsem rád, že jsi mě vzal za pomocníka,“ uslyšel najednou vemlouvavý hlas, který mu naháněl husí kůži. „Nepomáhám ale zadarmo, to přece víš.“ Ať se mlynář rozhlížel, jak chtěl, nikde nikoho neviděl. Velmi znejistěl. Veškerá další chuť do práce jej přešla a tak raději toho dne odešel domů. Ale ani doma neměl klidu. Nepříjemný pocit ho stále pronásledoval, ať dělal cokoliv. V noci strachy ani neusnul.

            Druhý den se rozhodl pokračovat v práci, neboť chtěl mít náhon do žní hotový. Vrátil se k načatému dílu a k svému překvapení zjistil, že je strouha vykopaná. Naplno si uvědomil, cože to vlastně včera udělal a kdo mu pomohl dílo dokončit. Dostal šílený strach.

            „Takhle jsem to nemyslel!“ zakřičel do krajiny, „já jsem tě o pomoc nežádal, zvládnu to sám! Myslet jsem to jen v legraci! Jdi pomáhat někomu jinému. Slyšíš? Nechci žádnou tvou pomoc. Nepotřebuju tě!“ volal jako smyslů zbavený stále dokola. Nakonec chytil lopatu a vztekle začal náhon zasypávat. Pracoval až do večera. Když se začalo stmívat, spokojeně se na práci podíval. Po strouze nebyla ani památka, celou ji zasypal. Konečně si ulehčeně oddychl a spokojeně odkráčel domů. Tu noc spal dobře.

            Druhý den vyrazil k lesu a chtěl se pustit do práce znovu od začátku. Když k místu došel, zůstal leknutím stát. Koryto tam bylo zas, opět pečlivě vykopané, od lesa až dolů ke mlýnu. Mlynář se vylekal ještě více, znova popadl lopatu a do večera zase celou strouhu zaházel.

            Tak se to opakovalo mnoho dní. Ráno byla strouha vykopaná a do večera mlynářem zaházená. Nakonec své snahy vysílený mlynář zanechal. Neměl už dalších sil zabránit tomu, aby dílo bylo dokončeno. Jen napojení na stávající náhon chybělo, takže nový náhon mu v práci nepomohl a vodu z lesů k mlýnu nepřivedl.

Po několika měsících, když šel do lesa pro dřevo na zimu, se náhle ztratil a nikdo ho již více nespatřil. Všichni však tušili, kde skončil. Nedokončená strouha pak od té doby nesla strašidelný název Ďáblova stoka, /Teufelgraben/.