O tajemném horníkovi

V dávných dobách se dolovalo na území Slavkovského lesa mnoho nerostů. Tyto doby byly ve znamení přílivu velikého množství lidí, hlavně horníků. Bohatství země umožnilo i jejich bohatnutí. Jak se zvětšovaly majetky lidí, tak rostl počet obyvatel, a rozvíjely se města a obce, takže patřily v té době mezi nejbohatší v Českých zemích. Horníci pracovali v podzemí při těžbě vzácných kovů za velmi primitivních podmínek a velice namáhavě.

Jednou sfárala do podzemí také parta horníků ze vsi Čistá. Jejich práce probíhala zpočátku normálně celé dopoledne, ale po poledni došlo k neštěstí. Nad jedním z nich se na předku utrhl velký kus zeminy a z poloviny jej pohřbil. Okolní stěny byly silně popraskané a hrozilo také jejich sesutí. Ostatní horníci proto utekli ze strachu o život daleko od místa neštěstí. Jejich nešťastný kamarád tam zůstal sám, zraněný, ale živý. Sám se ale nemohl vyprostit, proto volal zoufale o pomoc a prosil své kamarády, aby ho tam nenechávali. Ti ho sice slyšeli, ale báli se přiblížit, aby i je zemina nezavalila. Dlouhé hodiny tam ležel nešťastný horník, opuštěný a zoufalý, než zemřel. Teprve po několika dnech se k němu ostatní odvážili přijít, vyhrabali ho a pohřbili. Trpěli sice výčitkami svědomí, protože věděli, že jejich strach připravil kamaráda o život, ale napravit se to nedalo.

Po nějakém čase se stávalo, že se ke skupinám horníků připojoval další horník a normálně s nimi rubal horninu. Většinou byli tak zabráni do práce, že si ho ani nevšimli a brali ho jako dalšího pomocníka. Vždy se ale přitom stalo nějaké neštěstí, vznikaly závaly, objevovaly se nečekané vývěry podzemní vody či vybuchoval plyn. Mezi horníky, kteří si to časem uvědomili, nastalo zděšení. Jednotlivé party se bály a prchaly, jakmile se k nim přiblížil někdo, koho neznaly. Protože zde ale v té době byli horníci z různých konců království i z ciziny, nemohli se všichni znát. Často tak byla práce úplně zbytečně přerušena a vyplašení horníci vyfárali vyděšeni na povrch.

Marné byly snahy důlních mistrů zabraňovat těmto neplánovaným přestávkám. Po čase však horníci konečně přišli na to, jak horníka, který nosí neštěstí, rozpoznat. V té době si totiž horníci svítili na práci světly, které byly nazývány karbidovými svítilnami. Jejich malé, mihotavé světlo osvětlovalo jen nejbližší okolí a horníci kolem sebe viděli velice špatně. Zato karbidka nešťastného horníka svítila jasně a pronikavě. Když k nim ve sluji přicházel, tak se celý prostor osvětloval tím víc, čím blíže se přibližoval. Záře byla tak jasná, jako kdyby přicházelo několik horníků najednou. Když zjistili, že se podle toho dá poznat neštěstí nosící horník, jejich strach opadl a práce probíhala plynuleji. Nic se ale nezměnilo na tom, že kdykoliv se i poté horník objevil, došlo k neštěstí. Jestliže si však všimli jeho přítomnosti, stačili většinou včas utéci.

Staří horníci pak vysvětlovali, proč jeho světlo svítí tak pronikavě. Je to proto, že duše nešťastného horníka bloudí chodbami a hledá pravé viníky svého smutného osudu.

A jelikož má tento horník špatný zrak, pomáhá si silnou svítilnou. Ale ani ona, i když je tak výkonná, mu nepomůže, protože jakmile se ocitá v blízkosti pracujících horníků, jeho touha po pomstě zaslepí jeho úsudek a ubližuje nevinným.