O ztraceném děcku 

Jednoho dne, na Velký pátek velikonoční, se vypravila chudá žena ze Slavkova sbírat dříví na horu Krudum. Vzala s sebou i své malé děcko, které nemohla nechat samotné doma. Přišla na vrchol a počala sbírat klestí. Náhle vyskočil z jedné nory podivný zajíček. Byl velmi zvláštní, měl jen tři nohy, dvě zadní a jednu přední. Ženu to podivné zvíře zaujalo. Zajíček před ní poskakoval, po chvilce se vždy posadil a díval se upřeně na ženu. Vypadalo to, jakoby ji vyzýval, aby ho následovala. Aniž si to uvědomila, pomalu postupovala za ním. Náhle vyšli na paseku. Mezi stromy uviděla nádherný zámek. Obklopoval ho vznešený, jemně kovaný plot s velkou branou uprostřed. Brána se otevřela a zajíček zmizel uvnitř.

Žena okolní krajinu dobře znala. Existence tak nádherného a velkého zámku v lesích, ve kterých se pohybovala od dětství, ji překvapila. Něco takového tu nikdy neviděla. Zachvátila ji ale zvědavost a tak vešla dovnitř.

Zahrada byla prozářena nádherným leskem, a když popošla blíž, spatřila veliké truhly a sudy vrchovatě naplněné třpytivým zlatem. Žena, unesena pohledem na třpyt zlata, posadila dítě na jednu z truhel a počala v zástěře vynášet poklady ven, před bránu.

Opakovaně se vracela, znovu a znovu nakládala další kusy zlata a vynášela je. Spokojeně sledovala, jak hromada žlutého pokladu před branou rychle roste. Po dlouhé době, když stála před tou velikou hromadou zlata, náhle jí jako blesk projela hlavou myšlenka na dítě. Uvědomila si, že jej nechala sedět na jedné z truhel v zahradě.

Otočila se a chtěla utíkat pro své děcko. Zámek se však zničehonic před jejíma očima rozplynul, jako by byl z páry. Žena vystrašena běhala křížem krážem v místech, kde ještě před chvíli stál zámek a kde sedělo i její dítě. Vše beze zbytku zmizelo.

Zoufalá žena s pláčem a nářkem bloudila po Krudumu. Prohledala každé houští, každé křoví, ale dítě nenašla. Teprve teď si uvědomila svou lakotu. Omámena leskem zlata zapomněla na poklad největší, nenahraditelný.

Když se vrátila zpět do vesnice, všichni sousedé se s ní znovu vypravili na udané místo, ale ať hledali, jak hledali, dítě ani zámek nikdo nenašel. Nevěděli, jestli mají ženu litovat pro ztrátu dítěte, nebo jí vyčítat její hamižnost.

Uplynul dlouhý rok od té smutné chvíle a znovu nastal Velký pátek. Zubožená žena posbírala veškeré zlato, které tenkrát místo děcka přinesla domů, nandala je do koše a vypravila se znovu na Krudum.

Ze země vyskočil, stejně jako vloni, známý třínohý zajíček. I tentokrát jí svým hopkáním ukazoval cestu. Tentokrát však za ním nešla pomalu a opatrně, nýbrž netrpělivě za ním utíkala. Zajíček ji opět zavedl k bráně zámku. Nadskočila radostí, když uviděla známou bránu doširoka otevřenou, a s tlukoucím srdcem vešla dovnitř. Opět zde truhly přetékaly zlatem a sudy praskaly pod jeho tíhou, i tentokrát se všude povalovaly vzácné kameny a šperky. Jenže dnes její oči hledaly něco jiného. Vykřikla radostí, když viděla své děcko sedící na stejném místě, kam jej před rokem posadila.

Odhodila koš se zlatem, který až dosud vlekla s sebou Popadla dítě a aniž se ohlédla, utíkala s ním ven do lesa. Teprve až daleko od Krudumu pohlédla žena na dítě pozorněji. Za ten dlouhý rok výrazně vyrostlo a zkrásnělo: "Mé milované dítě, kdo se o tebe staral a kdo tě živil a šatil?" ptala se zvědavě.

„Byla tam krásná a hodná paní. Celá v bílém. Ta o mne pečovala,“ prozradilo jí dítě.