Andreas Kempf

Dosud největší zajímavostí hory Krudum se stala rozhledna na nejvyšším ze tří vrcholků. S její historií je spojeno jedno významné jméno. Pokud budete listovat sborníkem vážených osobností Evropy, zřejmě narazíte i na jméno dr. Andreas Kempf. Málokdo z nás si uvědomí skutečnost, že se jedná o jednu z nejvýznamnějších osobností karlovarského regionu, jakých zde žilo jen velice málo. Neprávem zapomenutého velikána vysoké inteligence s obrovským morálním cítěním, s jakým se dnes setkáváme jen velice zřídka. Jeho obrovská práce pro náš region stále ještě nenachází docenění. Andreas Kempf se narodil 22.1.1865 na statku vesničky Lán /Hub/, nalézající se na cestě mezi Horním Slavkovem a Krásnem. Jako velmi malé dítě společně s rodiči několikrát změnil bydliště /Krásno, Horní Slavkov, Loket/.  

Andreas Kempf


V té době vlastnil starší bratr jeho otce rodinný majetek - vesnický statek a hostinec ve vsi Třídomí, což byla menší obec skládající se z několika selských domů pod horou Krudum. Byl špatný hospodář a mnoho pil. Hospodářství upadalo a bratři se dohodli na převedení objektů na Andreasovy rodiče. Ti krátce nato veškerý majetek převzali. 
Neuplynul ještě celý první rok života, když se tak dostal malý Andreas do míst, jež natrvalo učarovaly jeho duši a navždy přirostly k srdci. Staly se jeho novým domovem, které sám později po celý zbytek svého života vzletně nazýval „lesní domov“. Jeho novým působištěm se stalo neobvyklé stavení, které bylo zdaleka viditelné pro svou charakteristickou věžičku, vystupující nad okolními střechami. V ní se nacházel menší stříbrný zvonek. V těchto místech prožil mladý Andreas většinu ze svého dětského období. Zvonička jej natolik okouzlila, že ji později na svých malbách ve Vídni mnohokrát zobrazoval a často se o ní zmiňoval ve svých prózách. Bylo to ve chvílích, kdy v daleké cizině s láskou vzpomínal na rodný kraj. Zcela náhodně zachytil domek z mládí A. Kempfa ve své knize dr. Anton Gnirs – Topographie der Historichen und Kunst-Denkmale in Böhmen XLIII, Der politische Bezirk 

Kempfův rodný dům v Třídomí ke konci 19. století.


Elbogen - Praha, z roku 1927 /obr. 38, str. 53/. Fotografie zobrazuje Kempfhaus /Kempfův dům/, který významného historika okamžitě zaujal. Objekt byl postaven přibližně kolem r. 1800. Příhradová patrová budova z trámů a prken, osazená neobvyklou zvonicí, jež se stala charakteristickou pro kresby dr. Kempfa ve Vídni. Největší stavba vsi té doby, sloužící jako hostinec. Dům byl stržen pravděpodobně v období kolem roku 1910 a nahrazen novější stavbou. Na jeho místě si vybudovala dům rodina Jakobova /posledním majitelem byl Hermann Jakob v roce 1946/. Zvonek v přístřešku nad střechou byl velkou raritou, nemající obdoby v širokém okolí. Měl průměr 25 centimetrů a výšku 28 centimetrů. Pod stříškou byl zavěšený velkým hákem. Na těle nesl plastický obraz Archanděla Michaela v ohraničeném poli. Po dolním obvodu měl kolem dokola mistrovsky provedený nápis: „GEORG JORDAN GOSS MICH IN EGER A.1749“ /odlil mě Jordan Georg v Chebu roku 1749/, na srdci nesl výrazné iniciály: „I.M.F.IN.P.S.P.G.M.“. Význam tohoto věnování je dosud nejasný. Vedle nápisu se nalézal odlitý gravírovaný monogram - G.B. Po zbourání objektu v roce 1910 byl přenesen do jednoduché dřevěné zvoničky kousek od vesnické křižovatky, pár metrů od původního místa, kde se dlouhá léta nalézal. Zde vydržel až do konce II. sv.války. Krátce po ní zmizel z povrchu zemského, stejně jako celá vesnice. Andreasova matka byla čiperná žena s velkým životním entuziasmem. Narodila se dne 26. 10. 1839 v malé vesničce Hrádek /Perglas - poblíž Habartova u Chlumu svaté Máří/. Byla nejstarší dcerou lesníka a měla tři sourozence. Nosila dívčí jméno Josefina Schrickerová. Její matka velice záhy ovdověla a krátce na to se provdala podruhé za muže jménem Erhard. Dcera se pro neshody s novým otcem brzy s rodinou rozloučila a společně se svým tehdejším přítelem odešla do Lokte, kde pracovala jako číšnice ve vyhlášeném hostinci U červeného jelena. Zde se také dne 26. května 1863 provdala. Otec Josef Karl Kempf se narodil 27. 12. 1840 v Lokti. Pracoval jako malíř porcelánu v loketském závodě a bydlel v Nadlesí v č.p. 6. Byl to výjimečný pracovitý poctivec, vážený, moudrý a bodrý člověk. V osobnosti prvorozeného syna se jejich jedinečné vlastnosti spojily. Společně s nejstarším synem vychovali v Třídomí další čtyři děti. Andreas velmi miloval procházky okolními lesy, měl rád lesní zvěř a nadšeně uléhal do mechu uprostřed odlehlých míst. Konečným cílem jeho toulek se pokaždé stával vrcholek Krudumu, kde se nachází malá skála. Rád na ní sedával jako na královském trůnu, z kterého shlížel na svou rodnou ves a rodný dům se zvoničkou. Odsud se mohl dívat do dálek na neznámé okolí, kam dosud ještě nevkročil. Měl kouzlený výhled na svou nádhernou vlast, která pro něj znamenala skutečný kousek ráje. Když se coby chlapec odtud seshora rozhlížel, krása krajiny se mu natrvalo vryla do paměti a nikdy ji ze svého srdce nevymazal. Při povznášejících pocitech na kamenném trůnu se dlouho zabýval myšlenkou, jak slávu tohoto krásného kousku země rozšířit dál do světa. Snil o velkých a slavných činech, kterými chtěl svůj kraj světu ukázal. Osud mu však uskutečnění svých plánů neumožnil a svou životní cestu si musel malý selský chlapec tvrdě vybojovat. Svojí pílí a ctižádostí se nakonec vyšplhal až k nejvyšším pozicím v tehdejší společnosti. 

Kempfův trůn na hoře Krudum v roce 2010.

Přesně takový obrázek se skýtal malému Andreasovi při pohledu na Třídomí ze svého trůnu. Pohled z vrchu Krudumu na ves v roce 1929.


A. Kempf zpočátku navštěvoval obecnou školu v obci Nadlesí, později denně docházel do reálné školy v Lokti (vzdálenost 4 km, výškový rozdíl přes 300m!!). Velká odlehlost vsi a obtížnost cesty jej stála mnoho úsilí, především v zimních měsících, kdy byla cesta téměř neprůchodná. Jeho snaha však nebyla zbytečná - výborní učitelé školy mu dali ten nejlepší základ v humanitním oboru pro jeho další vzdělávání. Po dokončení školy přestoupil na loketské gymnázium, kde se stal jeho hlavním učitelem ušlechtilý muž, samostatný vědec, P. G. Pecháček z Řádu rytířů s červenou hvězdou, tehdejší kaplan v Lokti. Od něj se mu dostalo těch nejlepších znalostí a zkušeností. Během studií přestoupil na střední školu ve Stříbře, kde pokračoval v dalším obohacování svých znalostí. Aby si přilepšil ke skromnému živobytí, přivydělával si během školních let jako domácí učitel u bohatých měšťanů. Dostal se přitom do rodin těch nejvýznamnějších místních občanů. Jedním z jeho žáků se tak stal i významný muž města Stříbra a pozdější rakouský spolkový kancléř - E. Streeruwitz. /Ernst Streeruwitz – narozen 23. září 1874 ve Stříbře, zemřel 19. října 1952 ve Vídni - důstojník c&k, 1923-34 předseda Národní rady, r.1929 rakouský spolkový kancléř, 1930-35 prezident Vídeňské obchodní komory/. Po vykonání odložené zkoušky dospělosti se rozhodl pro studium medicíny ve Vídni. Vystudoval místní lékařskou fakultu, kde se stal žákem významného a světově uznávaného chirurga dr. med. A. Billrotha. /Albert Christian Theodor Billroth – narodil se 1.4.1829 v Bergenu na ostrově Rügen v Prusku, zemřel 6.2.1894 v Abbazii na Istrii. Od roku 1860 působil na chirurgické klinice v Curychu, od roku 1867 vyučoval na Vídeňské univerzitě jako profesor chirurgie. Jako první provedl resekci žaludku a úspěšně operoval nádorové onemocnění. Objevil nové způsoby léčby dnes známé jako metody Billroth I. a II., jako první zavedl antiseptické postupy. Je považován za zakladatele moderní medicíny a průkopníka nejmodernějších metod v oblasti bakterionálních procesů. Byl velkým milovníkem vážné hudby a důvěrným přítelem skladatele Johannesa Brahmse. Je pokládán za největšího německého chirurga 19. století/. A. Kemp patřil od počátku mezi elitní studenty a stal se premiantem školy. Po jejím zakončení získal titul doktora medicíny. Během univerzitního studia se plně věnoval svému sebevzdělávání, přičemž výrazně zanedbával své zdraví, což se brzy nepříjemně projevilo. Jako mladý doktor přijal místo lékaře v přímořském hospicu v Rovingu na Jadranu. Jedním z důvodů byla nezbytná potřeba zotavení se a nutnost celkového posílení organismu. Přímořské klima a klidnější pracoviště mu k tomu mělo dopomoci. V Rovignu však nezůstal dlouho. Pro své výtečné výsledky byl roku 1896 povolán zpět do Vídně a přijat na hlavní vídeňskou nemocniční akademii – Theresianum /oficiálně Collegium Theresianum, založené 24. února 1746 Marií Terezií v místech nejoblíbenějšího místa jejího otce - zámečku „Favorita“/. Nejdříve zde působil jako asistent, později jako hlavní lékař a po roce dosáhl funkce šéflékaře. Jeho dosavadní vynikající výsledky ocenili jeho lékařští kolegové tím, že jej zvolili vrchním radou Vídeňského medicínského kolegia. V roce 1911 se nepříliš šťastně oženil s vídeňskou rodačkou, muzikálně založenou ženou. Jako manželka mu nerozuměla, nikterak jej nepodporovala, žila jen svými zájmy. Připravila mu smutný a nepohodlný domov, všechny snahy o uspokojivý rodinný život odsouvala stranou.

Nenacházeli tak dostatečné duševní soužití a manželství zůstalo bezdětné. Tehdy také začaly jeho vlastenecké aktivity. Celý další život zasvětil své práci, rodině a rodnému kraji. S postupujícími léty sílil jeho stesk a touha po rodném kraji a hledal způsob, jak svůj žal utišit. Velkou část svého života proto věnoval péči zlepšení životních podmínek ve svém rodišti a všemožně se zapojoval do akcí na podporu tohoto kraje. Roku 1920 stanul v čele Sudetského sdružení ve Vídni, kam vnesl čerstvý duch a nový život. Během této doby vykonal mnoho záslužné práce pro region západočeských lázní. Díky jeho iniciativám byl loketský region dobře známý v nejvyšších kruzích tehdejší vídeňské společnosti. Na čelné místo ve svém životě zařadil rodinu a věnoval mnoho energie zlepšení její životní úrovně. Se zbožňující láskou oddaně myslel na své rodiče, sourozence a „lesní vlast“. Tři své sourozence přivezl k sobě do Vídně, tam se usadili a prožili zbytek života. Do metropole také odvezl svou matku, která se tu dožila vysokého věku. Nepohyblivému otci zajistil trvalou péči. Jako ocenění své práce obdržel mnoho významných řádů a vyznamenání. Patřil mezi nejuznávanější a nejváženější osobnosti své doby a císařského dvora. Mezi jeho nejvyšší ocenění patřily: Královský řád perského slunce a lva - 1903, Zlatý kříž za zásluhy s korunou - 1905, Jubilejní medaili knížete Lichtensteina - 1913, Císařský Osmajův řád - 1916, titul Vrchního rady - 1920, Vrchní lékařský rada -1926.
Na rodný kraj nikdy nezapomněl a během života ve Vídni vydal několik knih básní o krásách zdejší krajiny, napsaných jak ve spisovné němčině, tak v rodném nářečí - tzv. egerlandštině. V obou řečech patřil k průkopníkům spisovatelského umění. Když od 2. května 1908 začaly vycházet Elbogene Zeitung /Loketské noviny/, stal se jedním z jejich prvním spolupracovníků a zůstal jím až do své smrti. Každý jeho článek zaujal všechny čtenáře svým poutavým obsahem podávaným neobvykle přitažlivě a čtivě. Jakmile delší čas neuveřejnil žádný svůj příspěvek, zaplavovali netrpěliví čtenáři redakci svými dotazy. Ve svých vyprávěních z mládí i pozdějšího života působil na citlivou duši místních krajanů, kteří vždy lpěli na své domovině. Měl velké cítění s lidmi, kteří se nezaslouženě dostali do nouze a všemožně je podporoval. Později založil fond a vyhlašoval opakovaně sbírky, ze kterých postiženým vydatně pomáhal. Rozsáhlé onemocnění zápalem plic mu zasadilo osudovou ránu, která se nakonec ukázala jako smrtelná a ukončila jeho život. Své poslední chvilky strávil mezi kolegy a knězi vídeňského Theresianu a při společných modlitbách zde zemřel. Stalo se tak dne 2.5.1929. Co pro rodný loketský kraj a spoluobčany ve Vídni znamenal, shrnul ve své řeči Zemský maršál pro spolky a Poštovní ředitel - Anton Treixler při zádušní mši za A. Kempfa konané dne 1. června 1929. Jeho život, dílo a odkaz později rozsáhle popsal tehdejší Deutsche Tageszeitung /Karlsbader Tagesblatt - Karlovarské denní listy/ dne 18. září 1932.

Na počest osobnosti Andrease Kempfa byla na vrcholku Krudumu v roce 11. září 1932 postavena kamenná rozhledna, která až do svého stržení v roce 1981 nesla jeho jméno.