Vítkov - Wudingrün 

  

Vítkov je bývalá osada sokolovského okresu, která se rozkládala 4 km jihovýchodním směrem. Ležela na obou březích Lobezského potoka.

Poprvé se jméno vsi objevuje zapsané roku 1454 jako Butichangrun a Wittichengrun, jak je uváděno ve Zprávě spolku pro historii Němců v Čechách z roku 1862. V roce 1483 je jméno zapsáno v městské knize Sokolova jako Wuttingrün na straně 35, v roce 1525 je v Loketském urbáři zapsáno na straně 24 jako Wutigengrün. Dále v roce 1542 je na seznamu leuchtenerských lén, které připadly o Jindřichu z Plavna Šlikům, ves uvedena jako Wittitz. Roku 1552 je jméno zaznamenáno v městském archívu Loket z let 1513 – 1562 jako Wuttinggrün. V Zemských deskách z roku 1553 /LT 11 C 21/ je jméno popsáno jako Butngrynu. Další zápis pochází z roku 1587, kdy je v Zemských deskách uvedeno jako Wuttingrün /LT 68 R 2/. V berní rule z roku 1654 je jméno zaneseno jako Wuttingrün. Na Müllerově mapě Čech z roku 1720 je jméno uvedeno také jako Wuttingrün. V Tereziánském katastru z roku 1722 je jméno zapsáno jako Wudin Grün /ThK 7a Rust. 1/. Následně v tomtéž katastru z roku 1750 je jméno uvedeno jako Wudingrün /ThK 7b Dom/. Ve spisu historika J. Schallera z roku 1785 je jméno zapsáno jako Wudengrün a také jako Wittengrün. V díle J. Sommera z roku 1847 je jméno uvedeno jako Wudingrün. České pojmenování bylo ustanoveno roku 1923 ve tvaru Vítkov.

Původ jména vycházel ze staroněmeckého osobního jména Wodecho. Předpokládá se, že jméno určovalo místo, kde tento osadník založil svou obec a lidé jej následně nazývali Wodechengrůene. V češtině by se to dalo vyjádřit jako Wodechova čerstvě obdělaná půda. Wodecho je lidová forma staroněmeckého jména správně znějícího jako Wodicho. Jedná se o mazlivý výraz jména Woto – které se dá přeložit jako zlostný či zuřivý. Toto jméno bylo v německých zemích velmi často používáno v období 8. – 10. století. Následným vývojem a přechylováním se jméno udrželo až do 13. – 14. století, kdy se velmi krátce vyslovované „o“ přesmyklo v „u“ / v němčině vyslovované a zapisované jako „ü“/.

České jméno Vítkov vycházelo ze starého tvaru jména Wittingrun – čemuž by v češtině odpovídal právě výraz Vítkova čerstvě obdělaná půda. Vycházelo se tehdy z přesvědčení, že jméno je od Vítka odvozeno. Jak je výše uvedeno, nebyla to pravda a jméno s Vítkem nikterak nesouviselo. Jméno se však v této podobě udrželo až do dnešních dnů.

Pohled na Vítkov v roce 1929

 

Obec jako jedna z mála vsí v oblasti není zahrnuta v seznamu majetků leuchtenberských lén z roku 1370. Nacházela se zřejmě mimo oblast, kterou Leuchtenberkové tehdy vlastnili, ale je také možné, že v této době obec ještě nebyla založena. První písemná zpráva o obci pochází až z roku 1454, kdy je obec popisována jako majetek Loketských Šliků. Spadala tehdy do oblasti Loketska a měla s ním spojený svůj osud.

Další informace z roku 1491 oznamuje, že město Loket převzalo do svého vlastnictví několik statků vsi.

První podrobnější popis vsi byl tak zapsán v roce 1525 v tehdejším Šlikovském urbáři, z něhož se dovídáme více podrobností. V obci té doby je uváděn počet statků v obci 12, což ukazovalo, že se v té době jednalo o nadprůměrně velkou obci. Zřejmě hlavním důvodem celkem rychlého růstu obce byla skutečnost, že se v okolí nacházela velmi dobrá zemědělská půda vhodná k obdělávání. Také nižší poloha oproti ostatním výše položeným vsím oblasti Císařského lesa znamenal příjemnější klima a lepší výnosy. V té době polovina obce patřila k sokolovskému panství, druhou polovinu vlastnilo město Loket.

V té době již máme v obci zaznamenány dva mlýny, jeden jako pilu o 2 kolech na stálé vodě a druhý jako pilu na stálé vodě. V obci té doby je také třetí mlýn na mletí mouky, kde působil stálý mlynář. Zajímavá je rovněž informace, že mlýny (uvedeno je množné číslo bez upřesnění o jaké mlýny se jedná) také působily jako hamry, ale velmi nepravidelně. Dá se proto předpokládat, že obě pily byly vybaveny bucharem, kterým zpracovávaly železo.

Pohled na Hammerl od lomu ze silnice.

 

Zde je nutno upozornit na jednu velkou chybu, která se v některých novodobých záznamech objevuje. Přítomnost zdejších hamrů byla velice často spojována s hamrem, který stál nad obcí, naproti dnešnímu kamenolomu. Často tento hamr bývá zařazován do obce Vítkova a také nazýván jako „Vítkovský hamr“, později lidově nazývaný „Hammerl“. Jedná se však o zásadní chybu. Tento objekt spadal v celé své historii do katastru obce Novina (Grün), takže nebyl nikdy zahrnut do obce Vítkova. Také přímo ve Šlikovském urbáři je zapsán jako součást obce Novina. Zřejmě skutečnost, že v údajích z historie této doby nejsou hamry přesněji popsány, znamenala, že se někteří domnívají, že se jedná o hamr z Noviny. Tuto skutečnost potvrzuje fakt, že jeden z hamrů n a okraji Vítkova, tzv. Horní (Lněný) mlýn, měl stoupu na drcení lnu a současně sloužil jako hamr až do konce II. světové války.

 

Po roce 1620 byl Vítkov zkonfiskován jak odbojným loketským měšťanům, tak sokolovským Šlikům a obec byla připojena k fiskusu. V roce 1622 obec koupili sokolovští Nosticové, kteří se stali její majiteli do roku 1850.

V roce 1828 se spojily obce Vítkov a Ovčárna /do té doby patřila k Dolnímu Rychnovu, měla 29 domů/ v jeden celek.

 

Pohled na Vítkov v roce 1935.

 

Během třicetileté války prošla Vítkovem několikrát císařská vojska. V roce 1947 táhl tehdejší císař Ferdinand III. z Plzně proti švédské armádě a jeho armáda prošla přes Horní Slavkov směrem k Sokolovu, kde se švédská posádka opevnila. Císařské vojsko následně oblehlo Sokolov a císařští se ubytovali v okolí. Dne 25. 7. 1647 se sám císař Ferdinand III ubytoval u vítkovského sedláka Schreitera.

Tereziánský urbář uvádí v obci roku 1725 dva výtažní rybníky na celkem 5¼ kopy ryb. V okolí obce se nacházely chmelnice, kde pracovala většina místních hospodářů. Lidé se nejvíce živili pracemi na polích a předením lnu.  

V roce 1848 je historikem Schallerem v obci zaznamenáno 37 domů s 246 obyvateli. Zaznamenána je také škola a v ní jeden učitel, 2 mlýny – jeden hamer a dolní mlýn jako pila, 1 hospoda. Jak se historik také zmiňuje, dříve se nedaleko obce nacházel také eisenhammer. Obyvatelstvo se živilo hospodařením na polích za vsí, ale hlavně prací v šachtách. Někteří také v kamenolomu na jižní části obce.

V roce 1850 došlo ke spojení tří osad, Vítkova, Hruškové a Tašovic v jeden územní celek. Ten vydržel jen do roku 1875, kdy se jednotlivé obce osamostatnily.

Od roku 1835 fungovala v obci kola. V roce 1860 ji navštěvovalo více jak 80 žáků (včetně žáků ze sousední Ovčárny). V roce 1864 bylo na stávající budovu školy přistavěno další patro a škola navýšila počet tříd na 4. V dalších letech už budova školy nepostačovala, proto byla v roce 1893 vystavěna nová budova školy. Ta již byla dokončena jako třítřídní. Příkazem tehdejšího vedení sokolovské radnice musel každý statek v těchto obcích přispívat přesně určenou dávkou na učitele. Učitelem zde tehdy byl Florián Kraus, který pocházel ze zdejší významné učitelské rodiny. Počet žáků byl kolem 80.  

V roce 1895 v obci bylo 64 domů a celkem 446 obyvatel. V obci působily v období 19. století dva společenské spolky. Od roku 1892 zemědělské kasino s 50 členy a od roku 1897 také spolek dobrovolných hasičů s 34 členy. Obyvatelstvo se živilo převážně dobytkářstvím a zemědělstvím. Pěstovalo se zde obilí, brambory, ale také chmel. V té době jsou ve Vítkově hlášeny 2 mlýny s pilou, 2 cihelny, 3 hostince, 2 řezníci, 3 pekaři, 3 ševci, krejčí, kolář, podkovář a šindelář.

Významným zásahem do způsobu života zdejších obyvatel bylo výrazné zvýšení těžby uhlí v okolí Vítkova. Uhlí se zde dobývalo již od druhé poloviny 19. století. Jednalo se však jen o povrchovou těžbu s malými výkony. Proto prvním významným hlubinným dolem byla až šachta Šťastné požehnání (Glücksegenzeche), otevřený v roce 1897. Uhlí se zde těžilo z hlubiny a dopravovalo se 1600 metrů dlouhou jednokolejnou podzemní lanovkou k třidírně, odkud putovalo vytříděné po železniční vlečce k trati do Dolního Rychnova. Kolem roku 1900 zde pracovalo asi 160 lidí. Tento důl byl používán až do roku 1924, kdy byl uzavřen.

 

 

Dobová pohledice Vítkova z roku 1912.

Při sčítání v roce 1910 je již v obci evidováno 559 obyvatel v 76 domech. Hlavním důvodem růstu počtu obyvatel byl zejména dostatek pracovních příležitostí. Jednalo se především rozvíjející se uhelný průmysl. Nemalým přínosem pro pracovní příležitosti byl zvyšující se význam místního kamenolomu, který dodával kamení pro výstavbu silnic v okrese. V něm byl zaměstnán větší počet obyvatel Vítkova. Také vznik kamenolomu spadá do druhé poloviny 19. století. Svůj největší rozvoj však zaznamenal na počátku století dvacátého, kdy se kámen z něho používal jako základní surovina k regulačním pracím na březích řeky Ohře, v úseku Černý mlýn - Královské Poříčí. Kamenolom fungoval v určité formě během celého 20. století. 

Z bojů v I. světové válce se do svých domovů nevrátilo 14 mužů. K uctění jejich památky byl v obci postaven pomník.

Velký zlom nastává v období 20. let 20. století. V té době dochází k velkému nárůstu zájmu lidí o sport a turistiku. Významným turistickým místem se v té době stalo celé údolí Lobezského potoka. Hlavně v létě, kdy údolím procházelo veliké množství lidí, kteří směřovali od počátku údolí na okraji Vítkovy, po jeho konec v městě Čistá. Pochody údolím se staly velkou atrakcí a oblíbeným způsobem trávení volného času. Během této cesty byly využívány mlýny podíl Lobezského potoka, které sloužily jako občerstvovací a odpočinková místa na této trase. Na cestě je čekalo velké množství zastávek v romantických místech tehdejších mlýnů, hlavně však těch mimořádně vyhlášených – Medvědí mlýn, Lobezský mlýn, Kamenný mlýn či Schrammův mlýn.

Údolí bylo využíváno nejen v létě, ale také v zimě, kdy jím projížděl autobus ze Sokolova do Čisté, kam mířili tehdejší lyžaři a sáňkaři. Všichni obdivovali nádherné prostředí zdejšího údolí. Před vánocemi pak mířilo mnoho výprav obdivovat po kraji proslulý mechanický betlém do Medvědího mlýna (Bärenmühle) nedaleko Vítkova.

Svého největšího počtu obyvatel dosáhl Vítkov v roce 1936, kde zde bylo napočítáno 82 domů, v nichž žilo 565 obyvatel. Školu v té době navštěvovalo kolem 111 žáků.

Pro obec nastalo kritické období počátkem II. světové války. Z ní se domů nevrátilo celkem 25 vítkovských mužů. Po jejím skončení, nastal, tak jako v jiných obcích regionu, odsun německých obyvatel. Tím došlo k celkovému vylidnění obce. Následní čeští obyvatelé se do obce dostávali jen velmi pomalu a většina domů proto zchátrala. Opuštěné domy po odsunutých Němcích dostali Češi a Slováci a díky tomu, že obec těsně unikla začlenění do vojenského výcvikového prostoru Prameny a obec byla uvolněna pro další osídlování. V březnu 1946 došlo také k zahájení vyučování ve zdejší škole. 

Obec se pomalu začala opět rozvíjet a pro dobré klimatické podmínky se začalo dařit také zemědělství. Následné období kolektivizace v padesátých letech se ovšem výrazně podepsalo na celkem dobře fungujícím polním hospodaření. Jako v jiných obcích i zde bylo založeno 21. 4. 1950 místní JZD a o rok později byl vybudován velký společný kravín. Družstvo však dlouho nevydrželo, v roce 1961 zaniklo.

V následujících letech docházelo k častým katastrálním přesunům. Vítkov byl nakonec k 1. 4. 1976 definitivně připojen k Sokolovu. Ovšem v té době již bylo rozhodnuto o jeho celkové likvidaci v souvislosti s otevřením povrchového dolu Michal. Ten zahájil svou těžbu v květnu 1979. Jeho hlavní těžební prostor se rozkládal v místech původní vsi Vítkov. Aby mohl fungovat, bylo zapotřebí veškeré domy z jeho po vrchu odstranit. Domy proto byly vykoupeny a zbourány. Zůstalo jen několik posledních domů, které byly šachtou využívány pro technické zázemí. Bylo také nutné kompletně přeložit koryto Lobezského potoku, který obcí protékal. I ty však vydrželo jen do roku 1982, kdy byl poslední dům původního Vítkova zbourán. 

Plocha vývalého Vítkova po odstranění všech domů těsně před zahájením těžby.

 

Ke změně došlo v prostoru kamenolomu. Zdejší těžba byla v roce 1988 ukončena a lom byl uzavřen. Otevřený byl opět až po revoluci.

Okolí bývalého Vítkova bylo uvolněno pro rekreační účely a tak pod svahem pod obcí Novina začaly vyrůstat malé rekreační chatky sokolovských obyvatel. Stalo se tak v 80. letech 20. století, kdy se těžba v dole Michal začala omezovat.

K další velké změně došlo po revoluci v roce 1989. V roce 1993 vytvořila firma Hydroprojekt Praha ucelený projekt, který řešil zdejší území poznamenané těžbou. Ta vycházela z nařízení vlády ČR č. 490/91 k programu ozdravění zdejšího prostředí. Následně byl důl Michal v roce 2000 definitivně uzavřen a její majitel, Sokolovská uhelná a. s., přistoupila na přeměnu dolu. V roce 2000 došlo k vybudování hráze a úpravě dna budoucího jezera. Od roku 2001 začal být napouštěn vodou z Lobezského potoka a na jeho místě vznikla velká vodní plocha velká 29 hektarů, která začala být intenzívně využívána k rekreaci. Došlo také ke zkulturnění okolního prostředí, které bylo po předešlé těžbě totálně zdevastováno. 

Srovnání dvou stejných pohledů na prostor bývalé obce Vítkova. Vlevo současný stav v roce 2011, napravo stav v roce 1953. Jediným shodným a výchozím bodem pro orientaci je oblouk silnice vpravo dole. Je to místo, kde začíná dnešní kamenolom.