O bílé paní Plikenštejnské

Na hradě Plikenštejně vládl kdysi rytíř Nikul. Po svých předcích zdědil veliké bohatství a do sklepení plného vzácných a nádherných věcí ještě mnohým přispěl. Spousta zlatých předmětů a drahého kamení zaplňovaly nejen tyto sklepy, ale též jeho srdce. Toužil po stále větším majetku.

Nikul měl jedno dítě, dceru. Jak rostla, stalo se z ní krásné a milé děvče. Svou krásou udivovala každého, kdo ji zahlédl. Vědom si této její přednosti, vzal si Nikuls do hlavy, že ji výhodně provdá za bohatého ženicha. S tím, jak rostla její krása, zvedaly se i jeho požadavky na velikost majetku budoucího ženicha.

Stalo se však něco, s čím Nikul nepočítal. Dcera se vášnivě zamilovala do syna obchodníka z nedaleké vsi Čisté. Když se to rytíř dozvěděl, bral to jako mladickou hloupost a nebral jejich lásku na vědomí. Dál spřádal sny o bohatém zeťovi a jakékoliv zmínky či poznámky své dcery, že miluje někoho jiného, odmítal. Jednoho dne za ním dcera přišla a v ruce držela jablko.

„Hleď otče, jaké nádherné jablko vyrostlo na naší jabloni,“ podávala mu přinesené ovoce. Nikul si prohlížel jablko v její dlani a uznal, že je opravdu velice lákavé, velké, lesklé a nádherně vybarvené.

Pochválil jí ho: „Máš pravdu dcero, je to opravdu nádherné jablko, je vidět, že máme v okolí dobré stromy. Bude zřejmě i velmi chutné.“

Jenže dcera náhle vytáhla druhou ruku, kterou dosud schovávala za zády. V ní měla další jablko.

„A tady se podívej na tohle jablko. To přivezli obchodníci z jižních krajů.“

Rytíř se zadíval na druhé jablko, které bylo menší, nepěkně zbarvené a zcela nevábné. Na rozdíl od jablka z jejich hradu, na které se srdce jen smálo, působilo nelákavě, až odpudivě. Náhle však rytíř pochopil, co tím dcera naznačuje. Její neústupnost a nechuť podřídit se jeho příkazům ho podráždila.

Velmi se rozčílil, přikázal jí, že nesmí opustit hrad a dal ji strážit. Znovu jí připomněl, že ženich, který bude smět požádat o její ruku, jí bude muset být svým bohatstvím hoden. Nešťastná dívka tedy nesměla opustit hrad, vycházela jen krátce a s doprovodem stráží. Když viděla, že zlatem zaslepené otcovo srdce nepřesvědčí, začala být velice zoufalá. Láska k mladíkovi, s kterým se už nyní nemohla stýkat, byla velká a zákazem ještě narostla. Když jejich odloučení trvalo již delší čas, její zoufalství dostoupilo vrcholu. Plná marné lásky ke svému vyvolenému přistoupila k oknu komnaty, pod nímž prudce padal sráz dolů do údolí, a propadajíc beznaději se vrhla dolů. Hluboko pod skálou, na které hrad stál, tak ukončila nešťastná dívka svůj smutný život. Ač smrt dcery otce dojala, přesto mu větší bolest způsobila skutečnost, že zmařenou svatbou nerozmnoží své bohatství.

Avšak tímto dnem nastalo období neúspěchů i pro rytíře Nikula. Nejenže přišel o svůj velký sen, ale přestala se mu dařit i jeho práce a smůla se na něj lepila ze všech stran. Nedlouho po tom, co pohřbil své dítě, cestoval kočárem do nedalekého města Sokolov. Během cesty najel kočár do velkého výmolu, prudce se zhoupl, rytíř vypadl do příkopu vedle cesty a kočár se na něj převrátil. Tak nedlouho po smrti jediné dcery zemřel i on.

Po čase hrad na vysokém ostrohu zanikl a zůstaly z něj jen rozvaliny. Lidé z okolí si ale vyprávěli, že ve skále z tvrdého čediče, na kterém hrad stával, je stále schován onen zlatý poklad. Kvůli němu došla dívka svého nešťastného osudu, a tak nyní v podobě Bílé paní sedí na zlatých truhlách a čeká na statečného a odvážného muže, který se k ní do podzemí odváží vstoupit. Skála se ale otevírá jen jednou za mnoho desítek let a to jen při půlnoční mši, dokud znějí zvony vranovského kostela během sv. pozdvihování.

Ve vsi Vranov žil jeden velmi vážený sedlák. Od dětství slýchával pověst o Bílé paní čekající na truhlách se zlatem na své vysvobození. Uvěřil tomu, že právě on je tím vyvoleným, kterému se podaří zlato získat. Každý rok proto v čase půlnoční mše chodil místo do kostela ke skále pod dávným hradem a čekal. Mnoho let tak marně strávil na těchto tmavých a opuštěných místech.

Přesto se dočkal. Jeho trpělivé čekání přineslo ovoce. Když jednou během svátečního večera začaly znít zvony vranovského kostela svolávající k půlnoční mši, začala se skutečně mohutná skála před ním bez jediného zvuku otevírat. Netrvalo dlouho a on uviděl rozsáhlou skalní komnatu naplněnou zlatými truhlami a vzácnými předměty. Na jedné z mnoha truhel seděla dívka celá v bílém a v dlani držela jablko. Gestem jej vybídla, aby vstoupil dovnitř.

Sedlák na nic nečekal. Ihned vstoupil, popadl nejbližší truhlu a spěchal s ní ven. Hned se vrátil zpět a vynášel všechny věci, co stihl pobrat. Svícny, kalichy, talíře, drahokamy - vše plnými náručemi odnášel před jeskyni. Věděl, že až zmlknou vranovské zvony, skála se navždy zavře. Zvony zněly velmi dlouho, sedlák už byl celý zemdlený, nohy se mu podlamovaly, ruce ho bolely, avšak on neustával.

Když zvony začaly utichat, spokojeně ztěžka oddechoval u ohromné hromady zlatého pokladu, který se mu podařilo vynést. Skála se začala v tichost opět pomalu zavírat. Ještě stačil zahlédnout, že dívka v bílém stále sedí na jedné z truhel a smutně k němu vztahuje ruku s jablkem. Poté se skála zcela uzavřela, vranovské zvony zmlkly a celá krajina se ponořila do ticha. Když se však spokojený sedlák otočil ke svému bohatství, zděšením vykřikl. Místo očekávané třpytivé hromady zlata před ním ležela hromada obyčejného kamení.

Sedlák totiž ve své hamižnosti zapomněl na podmínku, která je s pokladem Bílé paní Plikenštejnské spojená. Ten, kdo vstoupí do jeskyně s pokladem, musí si od ní vzít jablko, které mu jako dar nabízí. Pokud je člověk zaslepen jen leskem zlata a jejího „obyčejného“ daru si nevšimne, nemůže poklad získat. Jako důkaz sedlákovy marné touhy po bohatství leží dodnes u cesty pod bývalým hradem hromady kamení.