Grünská kyselka

  

Historie vyhlášené, velice lahodné Grünské kyselky, sahá do počátků 19. století. Její pramen se nachází na východním okraji Pluhova boru a jen několik stovek metrů od další, vyhlášené Novoveské kyselky. Již v době 17. století znali lidé místní pramen a chodili si k němu pro jeho výtečnou vodu. Známost pramene se výrazně rozšířila po roce 1813, kdy místí bečovské panství koupil hrabě Jindřich Beaufort - Spontin. Ten jej zvelebil a začal jej využívt. Na jeho počest pojmenovali dávní místní obyvatelé Louky (tehdejšího Grüna) oblíbený vývěr po jeho druhé manželce - Arnoštin pramen (Ernestinen Brunnen). Pojmenování nevydrželo dlouho a v pozdějších létech se vžilo přesnější označení Grünský kyselka. Po baronu Beufort - Spontin se stal jejím majitelem zámožný grünský obyvatel Engelbert Zuleger, který celý prostor pramene zakoupil. Ten také začal od roku 1893 jako první stáčet vodu do lahví a rozvážet po okolí. Aby byla potvrzeno, že lze vodu používat jako stolní, provedl v roce 1896 důkladný chemický rozbor minerály profesot Wilhelm Gintl z Prahy. Ten ji zařadil mezi zemité kyselky s teplotou 9,2 stupně s velmi vysokým obsahem hořčíkových iontů a s vydatností 8,9 litrů za minutu. Potvrdil její vysokou kvalitu a souhlasil s pravidelným používáním. E. Zuleger na podkladě tohoto výsledku výrazně rozšířil těžbu minerálky a její rozvoz po domech okolních lázeňských měst. Vystavěl zde pro tyto účely kamennou stáčírnu, které se říkalo Zulegerova. A říkat se jí nepřestalo, i když pramen později vlastnil jiný majitel. Celý rozvoz minerálky po kraji a dalších míst zajišťovala v té době firma Strašnický a spol z Vídně. Později v roce 1920 se jí podařil husarský kousek, když dokázala prosadit na okolním území pramene ochranné pásmo. V něm se nesměly dělat zkušební vrty a další minerální průzkumy. Bylo to v té době průkopnický počin. Dne 23. prosince 1920 vydal Revírní úřad v Karlových Varech svůj výnos číslo 7516/20 kde se vytýčovala hranice chráněného území pro oba prameny Novoveského a Grünského pramene.  

E. Zuleger je naposledy uváděný jako majitel pramene v roce 1914. Po této době je zapsaná jako majitel firma Zinke a Samz, která ji vlastní do 5. prosince 1921, kdy jej kupuje Julie Dürrová.  Dne 1. prosince 1928 koupili Grünský pramen manželé Andreas a Marie Löserovi. Ti jej získali se záměrem jej výrazně využívat a s velkými plány na přeměnu pramene. Nejdříve v roce 1929 nechali udělat další velký roznor vody u karlovarského doktora Karla Reinharda  osti pramene vybudovat menší lázně. 

 

Pohlednice Grünu s vývěrem pramene v roce 1910.

 

  
Celkový pohled na Grün a vývěr pramen v roce 1911. 
 
 

 

Celkový pohled na stáčírnu a okolní prameny v roce 1928.

Nejdříve hned vedle pramene založili kavárnu, která se brzy stala vyhlášenou v celém okolí. Nazývali ji "Café Almbrünnl". Původně bylo místo pramene volná jáma hluboká 590 cm. Majitelé upravili jak samotné jímání pramene, tak celé okolí. Nad pramenem pak postavili osmiboký pavilon. V něm vedlo k prameni celkem 21 schodů. Ovšem celý prostor musel být neustále elektricky odvětráván, protože se v něm nebezpečně hromadil kysličník uhličitý. Proto v nejnižším místě neustále hořela lampa se svící, která indikovala množství kyslíku a kysličníku uhlučitého.Jakmile lampa zhasla, znamenalo to, že koncentrace kysličníku výrazně vzrostla a je nebezpečné k prameni sestupovat. Již při koncentracích 3 - 4 % začínali mít lidé dýchací obtíže, při 6 - 8% pak nastupovaly výrazné bolesti hlavy a bušení srdce a nakonec při 10% upadali lidé do bezvědomí s následkem smrti. Proto se snažili majitelé šachtu stále odvětrávat a vzduch z dolních prostor byl odčerpáván "lutnou" poháněnou elektromoterem. Byl zde instalovaný řetězový výtah, který neustále dopravoval dolů prázdníé láhve, kde se plnily, a plné vytahoval nahoru, kde se ukládaly do připravených přepravních bedýnek. Ve vedlejší budově byla zřízena myčka použitých lahví. Vedle pavilonu byla zřízena malá kašna, kam byla vyvedena část pramene k běžnému jímání.  Vedle restaurace krátce nato vznikla terasa s tančírnou, ve zdejší kuchyni se pekly oblíbené a vyhlášené koláče. Hosté se sjížděli z širokého okolí. Nabyla takové proslulosti a návštěvnosti, že sem byla také zavedena autobusová linka z Mariánských Lázní.

   

 

 

Vývěr pramene Grünské kyselky v roce 1902.

 

 

Stáčírna kyselky, kavárna a taneční parket.

 

 

Okolí pramene Grünské kyselky v roce 1925. Na snímku restaurace, parket a v pozadí stáčírna.

Majitelé, manželé Löserovi, měli v okolí dva velké sklady s lahvemi s minerálkou. První se nacházel na nádraží v nedalekém Bečově, druhý se pak nacházel v obci Drahovice, tehdy u Karlových Varů. obě elkem pro 40 000 lahví. Pro potřebu manipulace s lahvemi  vlastnili pět nákladních aut, kterými čtyři řidiči neustále do těchto skladů sváželi plné bedýnky s minerálkou. Hlavní svoz mířil na bečovské nádraží, kam se bedny nakládaly na vagónky a drahou přepravovaly do vzdálených míst. Přímo ve stáčírně pracoval 1 mistr provozu, 8 přmých dělníků, 9 pomocnch dělnic, 1vedoucí prodeje a 1 osoba v kanceláři. Zajímovostí bylo, že se v době první republiky stáčel pramen do lahví, které měly etiketu psanou jak německy či česky..Host v restauraci dostal na stůl láhev s popisem, jakou řečí mluvil. Manžeké Löserovi vlastnili také kavárnu Café Löser na Masarykově třídě, naproti Skleněnému paláci v Karlových Varech. Zde prodávali hlavně zdejší minerálku. 

Hospodářská krize v třicátých letech značně zabrzdila zdejší podnikání s kyselkou, ale v následjících letech se vrátila do své původní podoby. Problém začal být s vydatností pramene, který stále klesal. Původně v roce 1896 měl vydatnost 9 litrů za minutu a v roce 1936 už jen 4 litry za minutu. Byly projato přijaty další plány na vyhloubení a vylepšení pramene, aby se zdroj zvýšil. K tou však bylo zapotřebí značných finančních nákladů. Nežli k realizaci došlo, válka další plány zhatila.

V období II. světové války zabraly pramen jednotky SS, které pokračovaly v jímání vody. Protože se zjistilo, že si kyselka dlouho drží svojí kvalitu a minimálně se kazí, byla po stočení do láhví expodována k pití Rommelovým jednotkám v Africe. V té době nesla pojmenování Sudetenquell. Minerálku zde pro potřeby wehrmachtu jímali a expedovali francouzští zajatci v nedalekém zajateckém táboře.

Korunky uzávěrů Grünské kyselky z meziválečného období. 

 

 

 Etiketa Sudetenquell, který byl dodávaný do Afriky.

 

 

Leták z období II. světové války. Příslušníci SS jsou vyzýváni samotým Himmlerem, aby pili Grünskou kyselku Sudetenquell.

Po válce bylo stáčení kyselky razatně omezeno a po vzniku VVT Prameny využívali kyselku pouze vojáci. Ti se přitom o okolní objekty nikterak nestarali a ty tak rychle chátraly. Zhruba od poloviny 50. let nebyla kyselka využívána vůbec a později byly budovy kavárny strženy. Pramen celou dobu odtékal bez užitku do místního potoka. V letech 1965 a 1976 byly vyhloubeny hydrogeologické vrty BJ-1 (IGHP, Záporožec) a BJ - 2 (Stav. geologie, Trojan). Následně byl druhý výtok podveden do místního vodoteče. Teprve v roce 1979 bylo v okolí vyhlášeno ochranné pásmo vodního zdroje pro oblast vývěrů lečivých pramenů v oblasti Nová Ves - Louka. Tím ale veškeré další iniciativy o záchranu vzácných pramenů skončily. Záchranu pramene provedl až roku 1990 ing. Ivan Baťa, který jej toho roku skoupil, stejně jako všechny zdejší prameny, pro firmu Mottoniho kyselka. Ta následně postavila nad všemi prameny ochranné dřevěné altrány a začala desítky těchto pramenů jímat a svážet cisternami do stáčírny nedaleko Mnichova. Později je napojila na potrubí, kterými je dnes voda z pramen do stáčírny dopravována. 

Vzhled stáčírny kyselky v padesátých letech. Vlevo vývěr pramene, v pozadí stáčírna, sklady a garáže.

 
Naštěstí pro veřejnost zde byl vybudován malý přepad, kde vytéká malý pramének pro volnou potřebu turistům či návštěvníkům. Lze tak proto vodu také dnes ochutnat, (což u nedaleké Novoveské kyselky nelze). Výborná, lahodná a silně alkalická kyselka opravdu za ochutnání stojí. Její chuť je skutečně mimořádná, i když místní obyvatelé dnes tvrdí, že chuť již zdaleka není taková, jaká bývala. Má to být následkem neustále vzrůstajícím odběrům vody z pramenen a následujícímu úbytku kysličníku uhličitého v kyselce.  
 
 K pramenu Grünské kyselky se lze dostat dvěma způsoby. První cesta směřuje přes obec Prameny na odbočku k vesnici Nová ves, kterou se pokračuje dále směrem na Louku. Za necelých 2,5 kilometrů se odbočí dopravu do lesa, kde po asfatové estě dojdeme k prameni. Druhá cesta vede od silnice Bečov - Mariánské Lázně, kdy po odbočení směrem na Louku projedeme obcí a těsně za ní již následuje odbočka do lesa. 
 

 

Vzhled Grünské kyselky dnes. Nalevo volně přístupný vývěr pramene, v pozadí oplocený bývalý areál s dřevěnými altány k odčerpávání vody pro Karlovarské minerální vody. 

 

 



Kontakt

Veškeré dotazy, žádosti či připomínky nám pošlete na následující adresu: